Pokud zmizí stát aneb Jak to myslím s těmi myslivci

V posledních dnech se často na sociálních sítích a v médiích objevoval citát, ve kterém navrhuji, že myslivci by se mohli stát součástí systému civilní obrany. A to například v takových případech, kdy krajinou nekontrolovatelně potáhnou skupiny utečenců. Tento citát pochází z bezpečnostního semináře v Poslanecké sněmovně, který proběhl déle jak před půl rokem, konkrétně 17. ledna. A byl řečen v jiné době a jiném kontextu, zatímco teď je i v hodnotných periodikách jako je Nový prostor či Britské listy v podstatě vydáván za mé současné vyjádření k uprchlické krizi.

V dobách klasické žurnalistiky by tento významový posun byl vnímán jako zkreslení ležící už za hranicí novinářské etiky. Prostě výrok vytržený z kontextu proběhl sdělovacími prostředky, aniž by se byť jeden jediný novinář – s výjimkou Erika Taberyho z Respektu – zeptal, zda jsem jej řekl, kdy to bylo a za jakých okolností. A to jsem přitom autorem ještě několika dalších, mnohem obskurnějších návrhů jako je obnovení Svazarmu, uspořádání spartakiády či požadavku, aby v každé místní knihovně měli rádio na kliku a ve školách a školkách byly povinně filtry na vodu!

Pojďme si v této záplavě absurdit udělat nějaký pořádek. Především si představte situaci po nějaké velkoplošné přírodní katastrofě, jako je například sluneční bouře či neobvykle silná vichřice, která způsobí kolaps přenosové soustavy a tzv. blackout. Nejpozději druhý či třetí den začnou hladoví lidé rabovat obchody, protože jim nic jiného nezbude. Nákaza se ale rozšíří dál a budou, jako je tomu v podobných případech téměř vždy, ohroženi běžní, mírumilovní lidé.

Co bude za této situace dělat armáda? Máme asi šest tisíc vojáků ve zbrani, kteří budou v případě nouze hlídat zejména vládní úřady, generální štáb a kritickou infrastrukturu. Na zbytek území ČR jich zůstane zhruba dva tisíce. Když budete mít štěstí, tak každých 50 čtverečních kilometrů narazíte na jednoho vojáka. Policistů je o něco víc, ale ti budou dílem nasazeni na zvlášť naléhavých místech, ale dílem zmizí domů, kde budou chránit vlastní rodiny. Tohle je naprosto nejběžnější případ, jaký známe z New Orleans po Katrině nebo ze současných řeckých ostrovů.

Prostě v okamžiku, kdy budete potřebovat stát, tak najednou nebude. Za podobných krizí se potkáváme s dvojím nebezpečím – jednak běžní, hodní lidé jsou zoufalí a situace je nutí ke krádežím a agresivnímu chování. Druhé nebezpečí je záludnější. Vždy se odněkud vynoří polokriminální, ozbrojené skupinky lidí. Kolik je u nás střelných zbraní mezi lidmi? Zbrojních průkazů je vydáno na 750 tisíc zbraní u asi 300 tisíc osob, ale odhaduje se, že ilegálně držených zbraní je zhruba dvojnásobek. Znamená to, že v ČR by mohlo být kolem 2-2,5 milionu střelných zbraní. Jinými slovy řečeno, skoro všichni zločinci jsou ozbrojení, odhodlaní a dočasná absence státu a jeho práva jim rozvazuje ruce k páchání nekalostí. Něco podobného se může stát i při velkém, nekontrolovaném proudu hladových uprchlíků. Co za této situace může starosta menšího města s průměrnými pěti městskými strážníky dělat?

Pozvat si spolehlivé chlapy z okolí a vytvořit něco jako sousedskou hlídku, národní gardu, lidové milice či pomocnou stráž VB. Název si zvolte podle své vlastní politické preference. Málo platné, jádrem této hlídky nejspíš budou myslivci, protože mají zbraň, uniformu, znají terén a jako celek představují větší palebnou sílu než armáda a policie dohromady (105 tisíc zbraní). Doufám, že vám mezitím došlo, že poprvé od vzniku samostatného státního celku před tisícem let jsme ztratili vojenskou či mocenskou kontrolu nad vlastním územím. Bezpečnostní experti si nejsou jisti, kolik motivovaných ozbrojenců by bylo nutných k „dobytí ČR“, ale toto číslo je menší než 10 tisíc a možná i než pět tisíc lidí. Pokud by to byly domácí síly, tak by NATO nezasáhlo.

Jak do toho zapadá Svazarm?

Hasiče si dnes neumíme představit jenom jako profesionály, protože bez dobrovolných sborů by to prostě nešlo. Podobně to do budoucnosti nepůjde bez vojenských dobrovolníků už z toho důvodu, že náklady na armádu se nedají o mnoho zvyšovat. Proto potřebujeme nějakou organizaci podobnou zaniklému Svazarmu, jehož nástupnické organizace se však věnovaly hlavně rozdělení zbylého majetku. Budoucí „svazarm“ by měl mít nejméně dvě funkce. Ta první je vědět a být informován o sdruženích, jako jsou potápěči, motorkáři, kynologové, lesní militanti, specialisté na elektronickou bezpečnost a paintballisti. Mnoho z těchto lidí má armádu rádo, uvítali by cvičení nebo seznámení se s vojenskou technikou. Jsou to adepti hybridních válek. Druhá funkce by měla směřovat na školy, aby se mladí chlapci (ale i některé dívky) naučili střílet, třeba jen ze vzduchovky. Usnadní to později nábor kvalitních lidí do armády. Sehnat dobrého vojáka není snadné, takže nějaká forma branné výchovy je pro provoz armády nezbytná.

Docela dobře chápu, že tyto návrhy připadají mnoha lidem jako naprosto zcestné. Jenže pokud nejste stoupencem bezbřehé tolerance, která věří tomu, že vy necháte lidi žít a oni se vás na oplátku nepokusí ekonomicky, politicky nebo nábožensky ujařmit, tak se tomuto typu uvažování stejně nevyhnete.

Kdy bude další spartakiáda?

Řekl bych, že nebude buď nikdy, nebo ještě hodně dlouho ne. Prostě už z toho důvodu, že rodiče budou první, kteří seženou lékařské potvrzení, že jejich potomek nemůže cvičit. A proč bychom spartakiádu, nebo nějaký podobný, třeba menší a méně náročný systém cvičení potřebovali? Protože fyzickým pohybem se lidé naučí navzájem se koordinovat. V tradičních státech od starověké Sparty až po prvorepublikový Sokol byl společný pohyb vnímán jako prostředek k získání osobních kvalit, přátelství i něčeho, co bych nazval národním duchem. I v tomto případě jasně vnímám, že většině mých intelektuálních kamarádů připadá podobná myšlenka jako odporná, ale de facto se jedná o spartakiádu jako o „kolektivní fitness centrum s prvky team-buildingu“, abych použil nějaký pěkný novočeský výraz.

K čemu potřebujeme rádio na kliku?

Pokračujme dál v této absurdní a proti duchu doby jdoucí sbírce podivných nápadů. Teprve od nedávné doby je vysílání Českého rozhlasu zajištěné – pravděpodobně na vlnách Radiožurnálu – i v případě blackoutu. Děkuji generálnímu řediteli i lidem, kteří se o to zasloužili, protože to byl čin, který může zachránit životy. Jenže v případě blackoutu potřebujete rádio na baterky. Praktická zkušenost z hurikánové oblasti USA ukazuje, že baterky buď dojdou, nebo se vybijí, a tak je běžnou součástí domácností doporučovanou americkým Červeným křížem tzv. nouzové rádio, tedy emergency radio. Je to rádio s klikou, kterou točíte a tím ho dobíjíte. Moje nouzové rádio za 24 dolarů má vnitřní akumulátor, abych nemusel stále točit klikou, dále vestavěnou svítilnu a konektor na mobil, který za cenu nemalé námahy mohu kdekoliv dobýt. Nemyslím si, že by jej měl mít doma každý, ale zavedl bych jej jako povinnou výbavu do škol, místních úřadů a místních knihoven.

Ty vytvářejí úžasnou informační a jako celek výborně fungující síť na asi pěti tisících místech rozesetých po celém území ČR. Už dávno neslouží jenom k půjčování knih, ale jako informační centra pro občany. Jejich funkci si představuji tak, že v okamžiku, kdy například následkem blackoutu přestane fungovat rádio, televize a síť, tak se místní knihovna díky nouzovému rádiu stane centrem komunity a bude pomáhat hlavně starším a dezorientovaným lidem. Ve Skandinávii se ukázalo, že při střetech s cizinci hráli důležitou roli sociální aktéři, tedy lidé, kteří mají přirozenou důvěru společnosti. Nebývají to politici, ale třeba bývalý starosta, ředitel školy, místní historik a podobně. Největší přehled o místních vzdělancích nemá ani policie, ani věčně se proměňující magistráty, ale místní knihovny. Ti lidé si totiž k nim chodí půjčovat knížky a přečíst časopisy.

Je to podobný případ jako u myslivců. Nevymýšlíme způsoby, jak posílit stát, ale jak s co nejmenšími ztrátami a utrpením ochránit místní komunity v přechodném období, kdy běžný život přestává fungovat. Ekonom Milan Zelený hovoří - byť v ekonomické sféře - o „bypassu“, o schopnosti obejít nefunkční mechanismy moci.

První problém je voda

Představte si blackout na poměrně malém území, třeba ve Středočeském kraji. Přestanou fungovat čerpadla a telefonní spojení. Těch několik cisteren situaci nezachrání a ani se nedozvíte, kam je odvézt a jak doplnit. S dehydratací na tom budou nejhůř staří lidé a děti. Zásoby balené pitné vody pro statisíce lidí rychle dojdou. Případy kontaminované vody v pražských Dejvicích a v Novém Boru ukázaly – a to ve fungujícím okolí – o jak obtížnou situaci se jednalo.

Mikrobiální filtry jsou buď keramické, anebo levnější založené na nanovláknech. Malé typy dnes už stojí kolem tisíce korun a stačí při správném použití až na 400 kubických metrů. Odfiltrují nejméně 99 procent bakterií (protože jsou větší než póry filtru), ale jen málo virů a žádné rozpuštěné látky. Nicméně není problém pít vodu z Vltavy či nejbližší louže. Vyzkoušeli jsme to mnohokrát a před námi třeba američtí vojáci ve Vietnamu či turisté v tropických zemích.

Myslím si, že většina domácností by měla mít svůj filtr a že ve školách - a zejména školkách – by měly být větší pákové typy povinné. Převařovat vodu ve větším množství je problematické a při větší havárii stejně nepůjde plyn ani elektřina. Vodu nikdo nepřiveze, protože nebude odkud a nefunkční čerpací stanice budou uzavřené.

Strašíme nebo se připravujeme na budoucnost?

Na lednové bezpečnostní konferenci, ze které pochází i onen médii vytržený a do současnosti posunutý výrok o myslivcích, jsme mluvili o řadě aspektů proměn současného světa. Jedním z témat byl v té – ještě klidné – době masivní příliv uprchlíků. A to v míře, která mnohonásobně převyšuje současný proud. Je to ostatně téma staré víc než deset let, které donedávna skoro nikoho nezajímalo. Nyní jsme sami zaskočeni rychlým vývojem situace. Zároveň se ukazuje, že je nutné mít připravené osobní i komunální krizové scénáře v dlouhodobější perspektivě, než jaké nám nabízejí sdělovací prostředky, které v posledních týdnech prakticky zapomněly na Řecko i Ukrajinu. Kolem nás je příliš mnoho emocí. Současná euforie při vítání imigrantů v Německu mi připomíná první týdny po sametové revoluce. Byla to úžasná doba, ale netrvala dlouho.