18. květen. Den, kterého se Rusové báli

„Rusové se toho data strašně báli,“ říká o 18. květnu Krystyna Krauzeová. Polská dokumentaristka má na mysli sedmdesáté výročí násilné deportace krymských Tatarů, které připadlo na tuto neděli a provázely je navzdory zákazu veřejných shromáždění tisícové demonstrace. Krauzeová natočila film Tatarské touhy, ve čtvrtek jej uvede Česká televize.

Tři dny před výročím vyhnání Tatarů z Krymu vtrhla ruská policie do domu tatarského předáka Mustafy Džemileva a důkladně jej prohledala. „Prý tam hledali výbušniny,“ říká Krystyna Krauzeová, která se v pondělí účastnila diskuse o Krymu v pražské Knihovně Václava Havla. Filmařka je také ve spojení s lidmi z poloostrova, jenž Vladimír Putin letos v březnu připojil k Rusku. O víkendu se na Krymu konaly vojenské a policejní manévry, které místním nemohly nepřipomenout tragické události z května 1944.

Tehdy sovětští vojáci vtrhli do domovů krymských Tatarů a dali jim patnáct minut na sbalení osobních věcí. Josef Stalin tuto menšinu obvinil z kolaborace s německými okupanty – v roce 1942 byl v Simferopolu vyhlášen se souhlasem nacistů Krymský chanát. V květnu 1944 proběhla deportace téměř 400 tisíc lidí v nákladních vlacích do opačných koutů Sovětského svazu. Dvě pětiny Tatarů při tomto nuceném exodu zemřely. Vyhnaná menšina se začala zpátky na Krym vracet až v období perestrojky. Dnes tam žije zhruba 300 tisíc příslušníků této národnosti, která se hlásí k islámu.

Zase pod Kremlem

Ruské úřady na Krymu nedávno vydaly zákaz veřejných shromáždění, který platí až do 6. června. „Zdůvodnily to nepokoji na Ukrajině, ale je jasné, že to bylo hlavně kvůli 18. květnu,“ podotýká Krauzeová. Podle ní stojí v každé tatarské obci na Krymu pomníček s tímto datem, které si malý národ neustále připomíná a třeba svatebčané k těmto pamětním kamenům pokládají v den svatby květiny.

V neděli téměř ve všech tatarských domech hořely svíčky jako připomínka vyhnání a v centru správního střediska Simferopolu se sešlo asi deset tisíc lidí, kteří žádali uznání deportace za genocidu tatarského národa. Nízko nad hlavami demonstrujících létaly vrtulníky, takže znemožnily lidem se modlit. Nedávné referendum o připojení Krymu k Rusku Tataři bojkotovali. „Nebo se báli vyjádřit svůj názor,“ domnívá se Krauzeová.

„Návrat krymských Tatarů na Krym byl jeden z mála pozitivních příběhů postsovětského světa,“ říká publicistka Petruška Šustrová, která o krymském exodu před lety rovněž natočila dokument.  „Po anexi Krymu se však tento národ  ocitl v jiném státě, řízeném z Kremlu, který jim kdysi způsobil tolik příkoří. Pokud se zase obávají budoucnosti, není to pouhá  paranoia,“ podotýká bývalá disidentka.

Lídr nominován na Cenu Václava Havla

Když se vůdce krymských Tatarů a jejich jediný zástupce v ukrajinském parlamentu Džemilev vracel letos v dubnu z cest zpátky na Krym, ruští pohraničníci ho zpět nepustili a dali mu do pasu razítko, že do Ruska, tedy také na Krym, kde má rodinu, nesmí vstoupit pět let.

Před dvěma týdny se Džemilev, který nyní bydlí v Kyjevě, opět pokusil přejít z Ukrajiny na Krym. Jenže ruští vojáci vyhnali za ukrajinskou hranici desítky lidí, kteří přišli svého předáka přivítat. Džemilev pak souhlasil, že se vrátí zpátky na Ukrajinu výměnou za to, že Rusové jeho krajany pustí zpět na Krym. Vůdce krymských Tatarů nedávno dostal od polského prezidenta milion eur na podporu své menšiny a stal se také kandidátem na Cenu Václava Havla, kterou uděluje Rada Evropy.

Krymští Tataři jsou podle Krauzeové mírumilovným národem, nedávné události ale podle ní mohou probudit staré rány.  „Když v jedné školní třídě po referendu sundávali ukrajinskou vlajku a vyměňovali ji za ruskou, jeden osmiletý chlapec prohlásil: Až budu dospělý všechny je pozabíjím,“ vypráví dokumentaristka.