Babiš nebyl Bureš. Zapomeňte

Příslušníci komunistické tajné policie byla jedna prachobyčejná banda falšovatelů úředních listin. Chtěli dostávat prémie nebo mít aspoň pokoj od nadřízených, a tak zanášeli do evidencí tajných spolupracovníků, koho si zamanuli, a samozřejmě také bez vědomí dotyčného. Nevěříte? V tom případě ale zpochybňujete odvolací verdikt slovenského soudu, který v úterý 30. června pravomocně stvrdil, že Andrej Babiš je v archivech neoprávněně veden jako agent Státní bezpečnosti. Původní výrok s tímto závěrem vynesl už před rokem soud nižší instance.

Připomeňme si tedy pro pořádek, co se v Babišově kauze oficiálně nestalo. Tak především Andrej Babiš se jako mladý pracovník podniku zahraničního obchodu Petrimex nesešel 11. listopadu 1982 mezi 16:30 a 18:00 s důstojníky StB Rastislavem Mátrayem a Júliem Šumanem v bratislavské vinárně U obuvníka, nepodepsal takzvaný vázací akt, a nestal se tak vědomým tajným spolupracovníkem s krycím jménem Bureš. Nemluvilo se ani o detailech, jako bylo antidumpingové řízení vůči Petrimexu v zemích Evropského hospodářského společenství, nebo o chystaných cestách dvou zaměstnanců podniku do Haagu, jak udává Zpráva o získání ke spolupráci datovaná následující den po údajné schůzce.

Ministr financí také nedonášel StB na své bývalé kolegy z Petrimexu. Není tedy například pravda, že se 6. prosince 1984 sešel s kapitánem Františkem Hákačem z 3. odboru dvanácté správy StB v Bratislavě a poreferoval mu o údajném podplácení svých kolegů rakouským partnerem Petrimexu. Věta „Poznatky jsou získané seriózním pramenem“ na konci takzvaného agenturního záznamu, pod kterým je Hákač podepsán, musí být nesmyslná.

Majitel Agrofertu rovněž neinformoval StB o svých spolupracovnících Dušanu Slezákovi, jehož chtěla ekonomická kontrarozvědka naverbovat, ale Slezák odmítl, ani o Richardu Szabóovi, který byl podezřelý, že se nechal uplácet majitelem turecké firmy Ekron. Babiš také příslušníkům StB nic neřekl o Alexeji Novákovi ze společnosti Plastimpex a nechodil od února do října 1984 do konspiračního bytu s krycím názvem Vojak. A tak dále.

Vše se naopak odehrálo podle oficiální legendy, jak stojí například ve zprávě hnutí ANO ze září 2011 o podání žaloby na slovenský Ústav paměti národa: „Andrej Babiš se nikdy písemně nezavázal ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností, nikdy s touto organizací jako agent vědomě nespolupracoval a nikdy ani neprojevil vůli s ní spolupracovat.“ Do „přímého kontaktu“ s StB se Babiš prý dostal „přibližně třikrát“ v letech 1980 až 1982, kdy byl předvolán kvůli svému odmítavému postoji k dovozu nekvalitních fosfátů ze Sýrie.

Je pravda, že to není zdaleka první rozhodnutí soudu tohoto druhu. Podobné „osvědčení“ si už dávno vysoudilo také několik Babišových kolegů z podniků zahraničního obchodu. Konstrukce byla vždycky tatáž. Před soud jsou povoláni bývalí důstojníci StB, kteří úplně zpochybní (minimálně ztrátou paměti), co před listopadem 1989 psali, podepisovali, předávali nadřízeným a zakládali několik let do různých spisů – to všechno jako členové přísně vedené organizace vojenského typu, kde za prohřešky, jako bylo zfalšování listiny, hrozily přísné tresty. Soud pak ve finále zavrhne důvěryhodnost dobových úředních dokumentů a přikloní se k jejich ústnímu zpochybnění, jež přednesli autoři těchto listin po třiceti letech od jejich vyhotovení.

Jestli musí někoho z takových rozsudků jímat zoufalství, jsou to historici. Na fakultách se učí, že písemný dokument z provenience státního aparátu je zpravidla nejdůvěryhodnějším pramenem pro poznání, jak to tehdy bylo. A teď podle soudu nemají věřit policejním evidencím, které byly základním podkladem represivních složek za komunistického režimu. Profesoři novodobých dějin by správně měli změnit osnovy – není pravda to, co se dočteme v úředních spisech, ale to, jak nám je po změně režimu vyloží (čti: úplně zpochybní) ti, kdo je formulovali.

Zdá se vám, že je to celé postavené na hlavu? Ale co naplat, říká to soud! Spíš bychom měli popřemýšlet, co z toho logicky vyplývá. Není na místě zapochybovat také o disidentech nebo o Chartě? Anebo se kriticky podívat také na starší dokumenty? Nebylo podobně prolhané také gestapo nebo státní policie za monarchie? A když platí, že ti, kdo jsou zapsaní v seznamech, nejsou agenti, nemohli jimi být právě ti ostatní, kteří v seznamech zapsáni nejsou? Jak to vlastně bylo se Švejkem? Nehrál s Brettschneiderem na hostinského Palivce nějakou zpravodajskou hru?