‚Křičel na mě a věděl jsem, že když nevyhovím, umřu,‘ svěřil se Seifert

Letos 10. ledna to bylo třicet let od úmrtí jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Prošlo bohužel víceméně bez povšimnutí – básník už se totiž netěší takové čtenářské vděčnosti jako dřív. Zároveň ovšem letos po patnácti letech budou dokončeny autorovy spisy, edice Dílo Jaroslava Sieferta vycházející v nakladatelství Akropolis. Zbývají k tomu dva svazky, závěrečné dodatky a bibliografie a předposlední patnáctý svazek, paměti Všecky krásy světa. Jejich editorka Marie Jirásková stála už u jejich zrodu: pomáhala autorovi finalizovat znění této vzácné knihy.

Jaký vztah měl Seifert k Werichovi? V různých verzích jsem se dočetl historku, že Werich špatně nesl sedmdesátý sedm rok, kdy podepsal Antichartu, kdežto Seifert Chartu. Prý lpěl na tom, že musí Seifertovi vysvětlit, proč to udělal.

To je pravda, Seifert mi říkal, že mu Werich telefonoval a řekl mu, že chce, aby právě on z jeho úst slyšel, jak to bylo. Ale víc o tom mluvit nechtěl, byla to jejich intimní záležitost. Střežila jsem se ptát se ho na takové věci. Svých přátel si velice považoval, vůbec byl velice vnímavý k lidem. Navazoval kontakty i s mladšími o tři generace, než byl sám. Naopak nesnášel konflikty, žádal v životě pohodu. Ale samozřejmě měl hranici, za kterou nehodlal ustoupit. Jediný ústupek, ale ten nebyl dobrovolný, bylo odvolání podpisu pod dopisem Budapešťskému fóru historiků. Přiběhl na něj tehdy ředitel Československého spisovatele Jan Pilař – tehdy sám, jindy vodil i estébáky. Seifert už byl vážně nemocen, slabý. Říkal mi pak: víš, já jsem něco vyved a Janička mi to neodpustí. Ale Pilař na mě křičel jak na kluka, já jsem ustupoval k psacímu stolu, už jsem neměl kam dál a věděl jsem, že když mu nevyhovím, umřu. Měl tehdy z toho šoku propadlý obličej a zelené stíny kolem nosu, bála jsem se, že to nepřežije.

Nedokážu si představit podmínky, v kterých jste toto zažívali.

Bylo to složité. Někdy to bylo o strach a někdy to byla velká legrace, co člověk zažil při výsleších na vnitru.

Vždycky mě zajímalo, jak to tam vypadalo. Policajti přece museli číst knížky, o nichž se s vámi dohadovali. Jak je vnímali?

To nevím. Ale byli mezi nimi chytřejší i naprosto málo chytří estébáci. Ze začátku mě vyslýchal nějaký podplukovník, o kterém mi literární historik Jiří Brabec říkal, že to byl jeho spolužák z filozofické fakulty. Takže ten asi určité IQ měl. S ním jsem mluvila takovým ptydepe. On musel odporovat některým věcem, které jsem říkala, a já jsem viděla, že jim rozumí. Třeba kdy na mě nasadili mladé estébáky, kteří mi v noci volali a dělali ze mě štětku, za kterou by chtěli přijet, pochopila jsem brzy, odkud vítr vane. A tak při výslechu jsem podplukovníkovi řekla, co se mi stává, a že musím pracovat a být vyspalá. Tvrdil, že něco takového oni nedělají, každopádně už mi potom nevolali. Vyslýchal mě ale taky nějaký nadporučík, ten mnoho nepobral. Chtěl mě rozpovídat, tak brebentil, že literatura přece musí být taková a taková a některá se vydávat nemůže. Dokonce mi vyčítal, že jeho nárokům na literaturu špatně rozumím, vždyť přece ví, že Máchova básnička Máj je pěkná. Takže i takovéhle legrace jsme zažívali. Ale jindy jsem čekala, že na mě vyslýchající skočí přes stůl.

Celý rozhovor s Marií Jiráskovou si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde