Otevření archivů už bylo
Od začátku tohoto týdne stojí černé na bílém, že v Ústavu pro studia totalitních režimů (ÚSTR) přijde o jednu ze svých základních funkcí, totiž o kapacitu digitalizovat zachované materiály StB. V dopise svým odborářům to nepřímo sdělil ředitel ústavu Zdeněk Hazdra.
Odbor digitalizace, v němž bude propuštěno prý asi dvacet zaměstnanců (z dnešních třiceti), byl ohniskem sporu od začátku, tedy od loňské zimy, kdy se levice chopila většiny v Senátu, převolila radu a odvolala původního ředitele Hermana. Manévru Hazdrovo vedení říká reorganizace a stejně nudně jako zní, tento manévr na první pohled také vypadá: oněch dvacet až třicet míst, které budou zrušeny v ÚSTRu, kompenzuje nových třicet tabulkových míst v Archivu bezpečnostních složek (ABS), jež novému vedení ústavu a archivu nedávno přiklepl ministr financí Babiš.
Vtip je v tom, že ABS je prostoupen duchem jakési archivářské výlučnosti, kdy záleží hlavně na archivářovi, co badateli z archivu vyloví. Tomuto typu člověka radikální přístup, daný zákonem o ÚSTRu, kdy si každý mohl zažádat o dokumenty na kohokoliv, samozřejmě nikdy nevyhovoval. Nelze předpokládat, že by se na digitalizaci, když ta přece znamená naprosté zpřístupňování dalších a dalších materiálů, v ABS spěchalo. Navíc většina lidí propuštěných z digitalizace stejně nebude do ABS přijata, jak včera neurvalým způsobem oznámil mluvčí ÚSTR Pavel Ryjáček. Zřejmě od svých přátel ví, že „archiv totiž o většinu nemá zájem. Na trhu práce snadno najde kvalifikovanější osoby“.
Proč je to hodno naší pozornosti? Dnes, zhruba po sedmi letech skenování jako o život, je digitalizováno asi dvacet procent archivů StB, a lze předpokládat, že z těch tím či oním způsobem důležitých materiálů je digitalizována zhruba polovina. Práce tedy zbývá dost a tempo digitalizace je za daných okolností zásadní veličinou. Už za několik měsíců totiž může padnout verdikt Ústavního soudu nad podnětem Nejvyššího soudu, který ve jménu ochrany osobních údajů může silně omezit přístup k archivům StB, dnes poskytovaný všem. Je to stav hraničící s anarchií, háček je v tom, za jakých politických poměrů proběhne ona změna. Pokud se povede přesun digitalizace do ABS a současně dostane stát opět nástroj, aby si vybíral badatele, které k archivům StB pustí,můžeme prohlásil, že otevřené archivy jsou minulostí.
Celá věc má i mezinárodní souvislosti. Opozice v ÚSTR volila původně proti novému vedení taktiku, již bychom mohli nazvat ´Svět to vidí´. S velkým zadostiučiněním například komentovala, když Platforma evropské paměti a svědomí ze svých řad ÚSTR právě kvůli jeho nové garnituře de facto vypudila. Ředitel Hazdra a Michal Uhl, abychom jmenovali jednoho z hlasatelů změn v radě, měli vypadat jako kůly v evropském plotě.
Dnes je třeba konstatovat, že trend přivření archivů jde napříč střední nebo středovýchodní Evropou, tedy v postkomunistických státech, kde si ústavy podobné našemu ÚSTR pořídili před časem také, od Slovinska po Slovensko. V tomto ohledu Česká republika dorovnává krok. Zajímavé je, že neveselému trendu se vymyká Polsko, jehož Institut národní paměti (IPN) pracuje na plné obrátky. Svého času sice IPN kvůli zájmu jednoho svého zaměstnance o minulost Lecha Walesy čelila výhrůžkám premiéra Tuska, jehož strana vládne dosud, ale v zemi, kde je předpodělávání se a držení pozic přeci jen méně rozšířené, to nemělo ten správný efekt a o komunistické minulosti se bez omezení bádá dál. Polsko je asi přece jen jinde než průměr středovýchodní Evropy.
