Proč průjezd konvoje provází hysterie a patos

Tato krátká glosa rozhodně nebude populární a dočkám se všelijakých obvinění. Proto se chci dopředu jasně vymezit:

Patřím mezi atlantisty, jak je definoval Petr Drulák, i když se ve mně nalezne mnoho z kontinentalisty. Severoatlantická aliance je pro mě primární zárukou bezpečnosti České republiky a pevný vztah s USA tuto záruku plně podporuje. Nepohrdám ani Evropskou unií a myslím, že má v bezpečnosti co nabídnout.

Rusko je pro mě systémovým ohrožením minimálně od Gruzie v roce 2008. Beru jako fakt, že se pro imperiální politiku a ohrožování zemí ve svém okolí, především tradičně vnímaném jako „vlastním/zájmovém“ a nárazníkovém, kam patří i ČR, rozhodlo jeho vedení samo. Mohlo se vydat jinou cestou, prokazatelně bylo mnoho příležitostí a omluvy, že jeho politika je důsledkem kroků Západu, jsou kecy. To se týká Gruzie a týká se to i Ukrajiny. Rusko je agresorem a je jedno, jestli to činí jeho lidé s vlajkou na rameni, či bez. Podstatné je, kdo je vysílá, platí a s jakým cílem.

Mrzí mě, že linka ČR-USA-NATO nebyla již před lety podpořena fyzicky, konkrétně rozmístěním radarové, či jiné základny na území ČR.

Nepřekvapí tedy, že jsem jednoznačně pro viditelnou přítomnost spojeneckých sil na našem území a současný přejezd americké kolony, který je součástí toho všeho. Jen houšť. Velká cvičení u nás i v zahraničí jsou tím správným směrem, i když je jasné, že se nemohou rovnat těm ruským. Cesta pěti set amerických vojáků vracejících se ze cvičení na základnu do Německa, i po českém území, je zajisté viditelným připomenutím toho, že patříme do určitého spojenectví. Ostatně podobně jako jím mohou být tisíce zahraničních vojáků, kteří každoročně přijíždějí do Česka cvičit, třeba 400 Belgičanů loni na podzim. Ti projeli vcelku nepovšimnuti. Škoda.

Zajímavým momentem na průjezdu amerických sil přes české území je primárně mediální a sekundárně politická (reagující) hysterie a patos, které není možné vidět v žádné jiné zemi, kterou tento konvoj (ostatně jako mnoho dalších) projížděl. Dle mého názoru jde o důsledek obavy o narušení sebeobrazu „dobrého spojence“, který byl nahlodáván po vstupu do aliance hned první „ostrou“ akcí pro nové členy, jíž bylo Kosovo, až po úvahy o rozmístění amerického radaru, politické polarizace a prohry zastánců posílení transatlantické a spojenecké linky obecně.

Lidé, kteří po tisícovkách vyrazili k silnicím a ubikacím amerických vojáků, aby je viděli a vyfotili se s nimi, jsou přirozeným a adekvátním ohodnocením situace. Online zpravodajství z pohybu kolon, dávání přehnaného prostoru marginálním hlasům komunistických, proruských, antiamerických, či protialiančních aktivistů (nejde o to, že by jejich hlas měl být umlčen, jde o prostor, jaký mají), patos, emoce a hodnocení průjezdu americké kolony jako důkazu našeho pevného postoje k alianci a jako odpovědi na ruskou propagandu jsou neadekvátní, směšné a vlastně škodlivé.

Domnívám se, že toto vzedmutí intelektuálů (někteří říkají „kavárny“), umělců, novinářů a politiků vzniklo poté, kdy se zdálo, že hlavu zdvihají bizarní spolky jako „Ne základnám“ (nenechte se mýlit, nejde o základny, ale o antiamerikanismus, respektive odpor proti NATO, což aktivisté říkají zcela veřejně) a levicoví, či komunističtí politici typu okrajového Jiřího Vyvadila. Ti – naprostá většina občanů -, kterým průjezd Američanů Českem přišel vcelku normální, vlastně až banální, veřejně mlčeli, takže se zdálo, že akci opanují protiameričtí aktivisté a bude ostuda. A když už průzkumy prokázaly, že jde o naprostou menšinu, protože většině lidí průjezd americké kolony zemí nikterak nevadí, protože je neomezuje, nenutí je nikterak výrazněji se politicky vymezovat a vlastně nemá žádný dlouhodobější dopad na jejich životy, bylo už pozdě. Vzedmula se vlna těch, kteří se obávali poškození obrazu země a zareagovali na něco, co vlastně neexistuje, takže podplukovník velící konvoji necelého praporu bude překvapen, jakého přivítání včetně koncertu a podobně se mu dostává. Až to může připomenout zajisté upřímně míněnou, ale ne příliš šťastnou píseň pro radar.

Z toho již týdenního mediálně-politického cvičení je patrno několik věcí:

Většina obyvatelstva je srozuměna s členstvím v NATO a protialianční a protiameričtí aktivisté, většinou napojení na levici a komunisty jsou v menšině a nemají schopnost sami o sobě většinovou populaci přitáhnout.

Jedním z předpokladů předchozího bodu je jednotnost relevantní politické reprezentace. V okamžiku, kdy se nějaké bezpečnostní téma stane politickým, respektive rukojmím ideologického, či osobnostního politického sporu, pak dojde k polarizaci a toto téma je jen zástupným. Asi nejlepším příkladem je debata o radaru, či o bombardování Kosova. Tentokrát odpůrce aliance a Spojených států nechali na holičkách kromě komunistů všichni, včetně obvykle proruského prezidenta.

Druhým předpokladem je jasné vysvětlení „ceny“ daného kroku. Průjezd vojenské kolony nic nestojí, takže je velice snadné se s ním deklaratorně ztotožnit. Jsem přesvědčen, že jiné by to bylo v případě, kdy by se například hovořilo o rozmístění zahraničních vojsk na našem území permanentně, či po delší dobu. K polarizaci by totiž přispěla nejednotnost politické scény, která byla v posledním roce některými představiteli opakovaně v tomto ohledu artikulována.

Třetím předpokladem je soulad nějakého konkrétního zásadnějšího, či dlouhodobého kroku s pocitem ohrožení. To, jak ukazují průzkumy, není v populaci příliš vysoké, přestože lidé většinově souhlasí s tezí, že Rusko je agresorem a může se to změnit.

Bylo by naprosto mylné vykládat „podporu konvoji“ za komunikační odpověď ruské propagandě a výraz jednotnosti. Ke každému případu je nutné přistupovat individuálně a především mít schopnost strategické komunikace, která ve státní správě není nikterak vysoká.

To, co se nyní odehrává, nemá ani nijak výraznější dopad na to, co je nazýváno „hybridní válkou“ (nemám tento novotvar rád, což zanedlouho rozeberu ve článku), jejíž nedílnou součástí je propaganda, respektive schopnost prosadit oficiální názor nejenom v domácím prostředí, ale i v prostředí konfliktním a obecně nepříznivě naladěném tak, aby byla rozkládána vůle postavit se na odpor a povzbuzovány pochybnosti. Je nutné si přiznat, že liberální demokracie, ve kterých je dodržována svoboda slova, médií a pohybu mají jen omezenou propagandistickou schopnost.

Článek byl psán pro server On War | On Peace