Malý ostrov svobody komunisté vyrabovali a srovnali se zemí

To prase se jmenovalo Kašpar. Své přízvisko získalo po soudci, který v říjnu 1979 poslal do vazby členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Když mu proto řezník přiložil jateční pistoli na čelo a poté kudlou zabloudil k aortě, necítili chovatelé zvířete příliš velký smutek. Žalostnější byl fakt, že na praseti nebylo mnoho masa. Chovatelé totiž nevlastnili žádné polnosti, a tak jej krmili, čím se dalo. Namísto brambor přidávali do šrotu jablka a hrušky sesbírané v alejích podél silnic, občas přimíchali zbytky od oběda. Pro hubenou a spíše atletickou postavu zvíře dokonce časem přejmenovali na “Srnku” a jméno jeho patrona mu vrátili až těsně před porážkou.

Chybělo přitom málo a žádná hostina se nekonala. Ono podzimní sobotní ráno roku 1980 severočeští policisté zatarasili všechny tři přístupové cesty do Řepčic a odmítali vpustit hosty včetně řezníka. Své počínání nijak nezdůvodňovali. Zřejmě zabijačku považovali za subverzní akci podrývající komunistické státní zřízení. Řezník ze sousední vsi se ovšem nedal, což svědkové vysvětlovali tím, že pocházel z Volyně a jeho vystupování přirozeně budilo respekt. Když policisté nebyli schopni srozumitelně vysvětlit své jednání, prohlásil, že mu přece nemůžou bránit ve výkonu práce. Zřejmě je svým argumentem zaskočil, protože uvolnili cestu. Viktor Parkán, šofér vozu a jeden z chovatelů zmíněného prasete, sešlápnul plynový pedál. O chvíli později už v hrnci míchal pomalu chladnoucí štětináčovu krev.

Kolem při tom postávalo několik mániček z pražského a severočeského undegroundu a několik studentů z nedalekého Ústí a Litoměřic, kteří dorazili den před policejní blokádou. Posledním, komu se to sobotní ráno ještě podařilo proniknout na hostinu, byl katolický kněz a budoucí pražský světící biskup Václav Malý. Požádal řidiče autobusu, zda by mu nepřibrzdil mimo zastávku. Vběhl tak skrze branku rovnou na dvůr bývalého hostince, takže ho příslušníci Veřejné bezpečnosti nestačili zadržet. Zatímco hlídkovali a mrzli za vraty, uvnitř se kouřilo z necek a z bývalého zájezdního hostince se ozýval smích a cinkot sklenic.

Statek v Řepčicích patřil k několika “ostrovům svobody”, jak se později říkalo barákům na venkově, kam se především po procesu s Plastic People of the Universe v roce 1976 začali stěhovat mnozí členové undergroundu. Vedly je k tomu různé důvody: chtěli se vyhnout policejní šikaně, opustit normalizační atmosféru města, být ekonomicky co nejméně závislí na režimu, mít prostor, kde by se mohli nerušeně věnovat tomu, co je baví – pořádat koncerty, přednášky, setkávat se. “Chtěli jsme si prostě žít po svém,“ shrnuje Viktor Parkán.

S lidmi z pražského undergroundu se setkal poprvé v roce 1975. Bylo to několik let poté, co se vrátil z povinné vojenské služby do Vinohradského divadla, kde pracoval jako kulisák a mistr provaziště. “Atmosféra v divadle se oproti předchozím rokům radikálně změnila. Lidi obraceli kabáty, podepisovali vstup do strany. Nebyl to hezký pohled. Po okupaci to pro mě byla další rána,” vzpomíná. Souznění tehdy našel ve svém kolegovi Jiřím Kubíčkovi a písničkáři Karlu “Charliem” Soukupovi, kteří s ním pracovali v zákulisí divadla. Byl to především Charlie, kdo mu vyprávěl o tom, co se děje v undergroundu a o čem se diskutuje v nedalekém bytě Němcových v Ječné ulici, kam docházel téměř každý den po práci. Jednou odsud přinesl i text Havlova Dopisu Gustavu Husákovi, který Viktora Parkána zasáhl a definitivně ho utvrdil v protirežimním postoji. “Havel tu přesně a srozumitelně pojmenoval, co jsem tehdy prožíval, co jsem si o režimu myslel a čím mě sral,” vysvětluje.

Druhým zásadním momentem pro něj bylo setkání s písničkářem a evangelickým knězem Svatoplukem Karáskem, který se v listopadu 1976 vracel z vazby, kde strávil osm měsíců (zavřen byl spolu s několika členy Plastic People of the Universe na jaře toho roku). “Sváťa mě oslovil pravdivostí toho, co říkal a žil. Hovory s ním vždycky přirozeně sklouzly k diskusím o Bohu a víře, ale nikdy jsem z něj necítil, že by mě chtěl evangelizovat. Vyzařovala z něj čistá upřímnost. Byl to on, kdo mě a Petru spolu s Kubíčkovými podporoval v tom, abychom opustili Prahu a zkusili žít na venkově,” vypráví Viktor Parkán.

Každý víkend léta 1976 tak se svou budoucí ženou nasedl do vypůjčeného auta a vyráželi na obhlídky. Když se jim někde zalíbilo, zastavili na návsi a ptali se místních, jestli v okolí není dům na prodej. Doprovázeli je Jiří a Věra Kubíčkovi, kteří mezitím přišli o byt a rozhodli se spolu s Parkánovými odejít na venkov. Nechtěli ale společně zakládat komunu, spíš se podělit o náklady a vzájemně se podporovat. Jejich základní požadavek byl, aby byl dům dostatečně veliký na to, aby v něm mohly pohodlně žít dvě rodiny s dětmi, aby nebyl daleko od Prahy, stál v pěkné krajině a nebyl příliš drahý.

Našli ho po půl roce právě v Řepčicích. Byla to 45 metrů dlouhá jednopatrová budova postavená jako zájezdní hostinec. Obytné místnosti se nacházely v prvním patře, přízemí zabíraly chlévy a bývalý výčep s lokálem. Zvláštní charakter dodávaly domu zděné klenuté oblouky pavlače, ze které se vcházelo do pokojů, a společenský sál s parketami postavený v první polovině 20. století. Naproti uzavírala dvůr jen o něco menší stodola. Poloha stavení byla vynikající – na kraji vsi, mimo přímý dohled sousedů a za humny první kopce Českého středohoří.

StB však novým majitelům vzápětí dala najevo, že ani tady se před režimem neukryjí. Pár dní po nastěhování se na dvoře objevilo auto. Vystoupili z něj dva muži v civilu a bez ohlášení vstoupili do kuchyně, kde Petra Parkánová připravovala oběd. “Řekli, že jsou z StB a potřebují, abych s nimi šla do auta a něco podepsala,” vzpomíná. “Když jsem nasedla, najednou se rozjeli a vezli mě pryč.”

Viktor Parkán scénu bezmocně pozoroval z pavlače, kam zrovna vynášel nějaké věci. Nestačil ani zareagovat. Zahlédnul jen, jak se za Petrou zavírají dveře a auto mizí pryč ze dvora. Naskočil rychle do vypůjčeného vozu a jel rovnou na policejní stanici v Litoměřicích. Jeho ženu v tu chvíli už propouštěli. “Když mě uviděli, jen cynicky pronesli ‚Co tady děláte? My bychom vám ji vrátili.’“

Nečekané návštěvy a blokády příjezdových cest se napříště staly běžnými jevy provázejícími každé větší setkání přátel na statku. Své návštěvy a domovní prohlídky StB ještě zintenzivnila po roce 1977, kdy Parkánovi i Kubíčkovi podepsali Chartu a z Mariánských lázní se přistěhoval Charlie Soukup s rodinou. Kvůli podpisu Charty byla jeho žena Marie vyhozena z práce a jeho rodina vystěhována z podnikového bytu. Státní bezpečnost Charliemu připravila oslavu návratu z vězení. Protože správně vytušila, že se na statku bude konat uvítací hostina, vyhlásila, že na poli za statkem byla nalezena munice z druhé světové války, a uzavřela celé okolí. Členové bezpečnosti a Lidových milicí pochodovali po poli a dělobuchy odpalovali neexistující munici. „Říkal jsem si, že snad mají nějaké scénáristy a dramaturgy, kteří jim to divadlo připravujou,“ směje se Viktor Parkán.

Po nastěhování Charlieho Soukupa začalo hostů v Řepčicích rychle přibývat. Téměř každou sobotu a neděli tu trávil například Svatopluk Karásek s rodinou a přibývali i další duchovní. Patřili mezi ně František Hochman, Josef Kordík, Josef Zvěřina, František Lízna, Jan Sokol. V nedalekém kostele sloužil evangelický farář Zdeněk Bárta, u nějž Parkánovi měli svatbu a později nechali pokřtít své tři děti. Jejich synovi šel za kmotra Václav Havel a dceři Dana Němcová. Přijížděli sem ale i studenti bohoslovecké fakulty z Litoměřic, studenti ze škol v Ústí nad Labem a mladí dělníci z chemiček. Řepčice se tak staly jedním z míst, kde se underground seznamoval s křesťanstvím.

V prvních dvou letech však byl zdejší program více pracovní než kulturní. Bylo potřeba udělat nové rozvody vody a elektřiny, vyměnit okna, vykopat desítky metrů dlouhou kanalizaci, opravit střechu. Přes den se proto většinou společně pracovalo a teprve večer se začínaly konat přednášky, diskuse a koncerty. Svou zkušebnu si na sále zřídila kapela Extempore, kde pravidelně vystupovali Sváťa Karásek a Charlie Soukup a několikrát Milan ‚Mejla‘ Hlavsa, Josef ‚Bobeš‘ Rössler, Jiří Kabeš, bratři Stádníkové a další. Specialitou byly takzvané Čtvrhodinky vyduchlosti, které pořádal Charlie Soukup převážně pro osazenstvo domu. “To se vzala kudla a zabodla se mezi stránky Bible,” popisuje průběh seancí Viktor Parkán. “Pak se na tom místě otevřela, přečetl se úryvek a následujících patnáct minut všichni mlčeli a nechali si to běžet hlavou. Potom kdo chtěl, pronesl k tomu komentář a začalo se diskutovat. Neúčastnil se toho ale každý a nevydrželo to dlouho.”

Mimo duchovní sféru se zdejší usedlíci snažili naplňovat ideu ekonomické nezávislosti. Kvůli paragrafu o příživnictví sice museli chodit do práce – Viktor Parkán zpočátku dělal u průzkumných vrtů, Petra Parkánová našla místo uklízečky v letním kině v Ústí a Jiří Kubíček se živil navlékáním korálků. Zároveň se ale snažili být co nejvíce soběstační. Chovali slepice, králíky, od Ladislava Lise získali několik ovcí a chovali i nutrie a pávy. Začátky ovšem nebyly jednoduché. Naprostým propadákem se ukázalo například pěstování jitrocele a heřmánku, které prosadil vyučený zahradník Svatopluk Karásek. “Pronajali jsme si pozemek, zaseli, sklidili, třídili a pak sušili. Výsledná částka se rovnala zhruba polovině vstupních nákladů, a to nesmíme počítat práci,” vypráví Viktor Parkán. “Ale byla u toho sranda.”

Oblíbenou kratochvílí se stal chov včel, ke kterému jej inspiroval Charlie Soukup a Mejla Hlavsa. “Koupili jsme si asi tři včelstva s celým vybavením,” vzpomíná Viktor Parkán. “Do toho jednou přijel Mejla, v jedné ruce malou vázanou knihu od Maeterlincka s názvem Život včely a v té druhé učebnici včelařství z přelomu století, kde byly kapitoly typu Včelařova žena, kde se psalo o tom, že včelařova žena je jedna z nejspokojenějších manželek pod sluncem, neb její muž navštěvuje ve volných chvílích svá včelstva, a ne hostinec. A tak jsme včelařili a ve volných chvílích jsme v hospodě u piva četli ty knížky.”

Zdejší soužití by tedy působilo téměř bukolicky, kdyby se ovšem StB nesnažila od samého počátku zdejší obyvatele vystěhovat. Už krátce po příchodu Parkánových a Kubíčkových zahájili vyvlastňovací řízení na jejich společný dům. Jako důvod uvedli nepřehlednost veřejné komunikace (v obci, kde projelo pár aut a traktorů denně) a záměr vybudovat na pozemku hostince otočnou autobusu. Čekali, že všechno půjde hladce, ale vlastníci se rozhodli o svůj dům bojovat a s pomocí právníků z Charty 77 se jim dařilo vzdorovat až do roku 1983. Zkusili během těch let několik možností. Například požádali soudního znalce o posouzení záměru na otočnou autobusu. Pan inženýr, který posudek zpracoval, zřejmě netušil, jaká společnost se na statku schází, nebo to věděl, ale jednal podle svého svědomí – a prohlásil, že navržený záměr je naprostý nesmysl. Jeho posudek byl vzápětí zavržen a Parkánovi a Kubíčkovi neuspěli ani s dopisem prezidentské kanceláři. V roce 1981 jim byl dům vyvlastněn. Další dva roky pak trvaly snahy StB o jejich vystěhování.

To nakonec provedli násilně. V červnu 1983 se za vraty opět objevila Veřejná bezpečnost následovaná StB a stěhováky. Ti bez svolení a bez milosti naložili věci zdejších majitelů a odvezli jim je do přiděleného bytu v nedalekých Litoměřicích. Místní komunisté poté hostinec vyrabovali a srovnali se zemí.