Zeman a Babiš zdraví lid Království zvířátek

Návštěva prezidenta na letním bytě ministra financí byla zaranžovaná jako historická událost plná symbolických významů. Oznámení pro veřejnost, oficiální potvrzení toho, co vnitropolitické komentáře konstatují už delší dobu. Vznik mocenského paktu mezi dvěma největšími samci tuzemské politiky – nebo aspoň tak by se pánové asi rádi vnímali – Milošem Zemanem a Andrejem Babišem.

Veselme se. Patří k řádu věcí, že to, mírně řečeno, značně pragmatické spojenectví je při té příležitosti potřeba opentlit všelijakými ornamenty. Vznikne tak výjev patřičných parametrů – něco mezi patafyzickou legrací a pohádkou v televizních kulisách. Ok. Prezident Miloš Zeman navštívil Andreje Babiše na Čapím hnízdě v doprovodu dětí z Klokánku a pokřtil tam jménem Bimbo klokana. Je možné v takto kompletním obraze něco postrádat?

Vyjevuje se v něm přece duch těch možná přicházejících (kdoví, možná už přišedších) nových pořádků. Ze sídla českých králů vyjíždí ten momentální panovník se svou družinou, míří na pomezí jižních a středních Čech, do srdce té nejčeštější krajiny. Nejbohatší velmož království tam zbudoval sobě pro radost a lidu ku prospěchu tu ohromující stavbu, v níž se spojuje dědictví historie a ty nejsmělejší vize současnosti.

Český duch v ní přebývá v podobě dosti koncentrované, není divu, že závistivci jeho dílo špiní, motivováni závistí nad jeho manažerskými schopnostmi, díky nimž se mu podařilo zařídit vskutku šikovné financování stavby. Monarcha pouhou svou přítomností odkazuje nepřejícné do patřičných mezí, oba velcí muži zároveň před světem potvrdí svůj svazek, snad by se dalo mluvit i o krásném přátelství.

Stane se tak před pečlivě vybraným komparsem. Dětičky, budoucnost národa, oba pánové to přece dělají hlavně pro ně. V nimi spravovaném světě bude mít perspektiva těch maličkých jasnější kontury a jásavější barvy. Navíc jsou to děti v péči velmi specifické místní instituce, která byla – podobně jako to Čapí hnízdo – vystavena nepřející kritice. Ale místní specifika si ubránit umíme, jen ať svět vidí. A dětičky věru zkrátka nepřijdou, ručkama zatleskají, surikatu uvidí, rozesmáté se do svých Klokánků vrátí. Komu by nad tím srdce nezjihlo?

A pak je tu ten klokan. Bimbo. Na první pohled může scénka s jeho křtem působit jako pauzička, drobné rozptýlení při všem tom vytváření historie. Ve skutečnosti to ale byl moment klíčový. Včerejší událost jím byla zasazena mezi ostatní „zvířátkovské“ mezníky vývoje posledních měsíců. Klokan Bimbo bude v krajině zemanovsko-babišovské pohádky skotačit spolu s Krtečkem, jehož prezident hrdě pozvedl v srdci Říše středu, a pandou, již snad v důsledku toho bude naše vlast jednou moci přivítat.

Vysoko ve vzduchu nad nimi si svá křídla bude protahovat čáp, až se slunce k idylickým kopečkům skloní, odeberou se všichni do svého společného hnízda. Žijem si jak v pohádce. Nakonec právě pohádka je náš nejnižší společný jmenovatel, sdílené dědictví. Pohádka ne jako vyjádření něčeho odvěkého a mýtického, ale jako oblbovák z obrazovky, který do každého domova přináší radostnou zprávu: na ničem nezáleží. A tak se nemusíte starat, postarají se za vás. Naši taťkové – cynický byznys a hospodský žvást.