Pragmatická politika Kremlu: Bombardovat a exportovat

Kdo má zájem, může si každý den číst zprávy ruského ministerstva obrany o působení v Sýrii. Počty a místa náletů, zničené cíle, typy letadel a zbraní. A ona posledně zmíněná položka stojí za opravdu velkou pozornost, jelikož hodně vypovídá o pokroku, kterého ruské ozbrojené síly dosáhly. Faktor zbraní hraje v syrském konfliktu vysoce důležitou úlohu a zapadá do kontextu strategie Kremlu vůči tomuto neklidnému regionu.

Páteř ruského leteckého kontingentu v Sýrii tvoří (dle dostupných informací) 34 letounů firmy Suchoj, a sice obrněné bitevníky Su-25SM, taktické bombardéry Su-24M, stíhací bombardéry Su-34 a univerzální stíhače Su-30SM. V prvních dvou případech jde o modernizované úpravy letadel, která vznikla ještě v éře SSSR, kdežto Su-34 a Su-30SM představují soudobé deriváty sice také staršího, ale stále skvělého stíhače Su-27. V každém případě však všechny čtyři typy mohou používat přesně naváděné protizemní zbraně.

Přesně naváděnými pumami se ruské ministerstvo obrany také nejčastěji chlubí, protože došlo k bojové premiéře pumy KAB-500S s naváděním pomocí družicové sítě GLONASS. Pozdější zprávy hovoří i o dalších typech zbraní a kromě starší pumy KAB-1500L s laserovým řízením zmiňují také zcela nové pumy KAB-250. (Čísla vždy uvádějí hmotnost zbraní v kilogramech.) Zejména zbraně s družicovým naváděním zaznamenávají výborné výsledky, protože se údajně daří zasahovat nepřátelské cíle s odchylkou okolo 5 m.

Po potvrzení, že ruské letadlo nad Egyptem opravdu zničila teroristická bomba, Rusko vyslalo do boje také dálkové bombardéry Tu-22M3, Tu-95MS a Tu-160, a to v impozantním počtu 25 kusů (kdežto americké letectvo nasazuje většinou jen několik dvojic těžkých bombardérů). Na své cíle v Sýrii odpalují křídlaté střely Ch-555 a Ch-101, jež byly také použity vůbec poprvé a také vykazují vskutku vynikající přesnost zásahů.

Jestliže jsou tyto zprávy pravdivé, pak jde o další doklady opravdu obrovského pokroku, který ruské letectvo udělalo od války s Gruzií v roce 2008. Tehdy často chyběly přesné informace o poloze cílů, naváděných zbraní byl nedostatek a systém GLONASS nebyl ještě úplně funkční, takže (ne)přesnost zásahů bývala někdy tristní. Nasazení nových zbraní v Sýrii ale ukazuje, že Rusové z toho zřejmě dokázali vyvodit důkladné poučení.

Totéž se dá říci i o přímé letecké podpoře pozemních jednotek, protože především v Čečensku se ukázalo, že Rusové měli v tomto ohledu značné rezervy. Ruské zbraně notoricky spolehlivě dopadaly mimo cíle, které vyznačovali ruští vojáci na zemi (když už ne přímo na tyto vojáky), a koordinace mezi vzdušnými a pozemními silami byla všeobecně mizerná. Naopak v Sýrii se zdá, že komunikace mezi ruskými piloty a předsunutými návodčími funguje výborně, takže se Asadově armádě dostává účinné vzdušné podpory.

Rusové se navíc snaží udržet svou intervenci „cenově efektivní“, takže rozsáhle používají také neřízené bomby. Současné zaměřovací systémy totiž umožňují i s takovými zbraněmi zaútočit s přesností, která ve většině případů vyhovuje (a „vedlejší ztráty“, kterých se tak obává Západ, v Kremlu nikdy nebyly důvodem bezesných nocí). Stojí za zmínku, že i na Západě už se často ozývá kritika ve smyslu, že státy NATO naváděnými pumami trochu plýtvají, když je užívají i proti cílům, jejichž finanční i vojenská hodnota je mizivá.

Vedle tryskových letounů a bitevních vrtulníků (mezi nimiž se vyskytují i nové Mi-28N) však Rusové vyslali i pozemní složku kontingentu, byť její stav a rozmístění (zatím) ukazuje, že by měla zejména chránit základnu, odkud ruské letectvo operuje. Ona složka zahrnuje tanky, jiná obrněná vozidla, dělostřelectvo či protivzdušnou obranu, ale i špičkový systém elektronického boje Krasucha-4, který účinně ruší radiolokátory protivníka.

Ony ruské tanky představují moderní typ T-90A Vladimir, a protože Islámský stát ukořistil od irácké armády tanky M1A1 Abrams, mohlo by teoreticky dojít i na to, o čem mnoho fanoušků vojenství už roky horlivě debatuje, tzn. na přímý střet moderních ruských a amerických tanků. Rusové poslali do Sýrie rovněž tzv. reaktivní plamenomety (neboli speciální druh raketometů) TOS-1A Solncepok, jež byly sice formálně nasazeny v boji v řadách Asadovy armády, je však docela dobře možné, že je ve skutečnosti ovládají Rusové.

Zapojilo se i ruské loďstvo, které 7. října (čili na narozeniny Vladimira Putina) a potom znovu 20. listopadu předvedlo velký „ohňostroj“. Odpálilo 26 střel s plochou dráhou letu Kalibr-NK, jež zasáhly cíle vzdálené kolem 1500 km. Navzdory tvrzení, že několik střel spadlo v Íránu, je zjevné, že se Rusku podařilo dramaticky stáhnout náskok USA v tomto oboru, reprezentovaný zejména obávanými střelami typu Tomahawk.

V každém případě lze předchozí řádky shrnout tak, že operace ruských ozbrojených sil v Sýrii ukazují velký pokrok v technice a taktice, a to zvláště v kontrastu s Čečenskem a Gruzií. Není ale možno opomíjet klíčový faktor logistiky, jelikož Moskva nemá zkušenosti s dlouhodobým podporováním expedičních jednotek daleko od hranic. Že v tomto ohledu napíná všechny síly, dokládá i trochu absurdní fakt, že si kvůli zásobování syrské operace koupila nákladní lodě od Turecka, tedy země, jež podporuje syrskou opozici.

Právě Turecko je spolu s některými bohatými arabskými zeměmi (zejména Saúdskou Arábií a Katarem) hlavním zdrojem zbraní pro syrské povstalce, jejichž většinu dnes stejně představují islamisté (podle mnoha západních médií údajně „umírnění“). Američané některé tyto dodávky kryjí a dozorují, je však stále více jasné, že Turecko a arabské „ropné“ monarchie hrají vlastní hru. V ní se na názory Washingtonu moc neohlížejí a podporují i islamistické skupiny, k nimž se tak dostávají i některé opravdu ničivé „hračky“.

Týká se to např. přenosných protitankových řízených střel TOW, které jsou i navzdory svému stáří vysoce účinnými zbraněmi. Většina tanků syrské armády nemá dynamickou ochranu, jež by účinek hlavic raket TOW alespoň částečně omezovala, takže Asadovy tanky dál vybuchují. Navzdory ruské vzdušné podpoře se tak ofenziva syrské armády v některých místech zastavila právě kvůli ztrátám způsobeným těmito smrtícími střelami.

Protitankové rakety TOW americké výroby v rukou islamistů nepochybně představují hrozbu, její váha však bledne před tím, co by mohly způsobit střely protivzdušné. Syrská opozice totiž požaduje i zbraně, které by ji ochránily před ruskými leteckými údery. Vyskytují se zprávy, že Katar již do Sýrie poslal moderní přenosné protiletadlové střely FN-6 čínského původu. Co by s nimi mohli islamisté způsobit, není asi třeba rozebírat.

Groteskní však je, že Saúdská Arábie, jež vydatně sponzoruje syrskou opozici, hodlá podepsat velký zbrojní kontrakt s Ruskem! Za petrodolary si chce pořizovat mj. bojová vozidla pěchoty BMP-3 nebo protivzdušné systémy S-400 Triumf, a to v situaci, kdy vede v podstatě cosi jako „zástupnou válku“ proti koalici Asadovy Sýrie, šíitského Íránu a Ruska. Neméně zajímavé ale je, že Moskva tento obchod zjevně uzavřít chce.

Dalo by se to pochopitelně vysvětlit prostě jenom tím, že Rusko potřebuje finance a vzhledem k poklesu cen ropy si nemůže odběratele svých zbraní příliš vybírat. Celá záležitost má ovšem i významnou geopolitickou rovinu. Dodávky zbraní vzájemně znepřáteleným zemím vyhlížejí možná nelogicky, jenže v případě Ruska (a koneckonců někdy i jiných mocností) je to celkem běžná praxe. Maximálně pragmatická politika Kremlu vůči Střednímu Východu opět dokazuje platnost prastaré poučky, která říká: Rozděl a panuj.