Zpověď smířlivého kuřáka

Na to, že hnutí ANO sdružuje lidi, kteří nejsou politici, dokonce nejsou ani „jako“ politici, se mu podařil vskutku rafinovaný politický tah. V pohledu na věc, na niž v české společnosti dlouhodobě existují silné a protichůdné názory, se rozhodně postavilo na obě strany sporu. Kvůli odporu značné části poslanců ANO neprošel vládní návrh protikuřáckého zákona, po přijetí mnohých pozměňovacích návrhů se totiž stal ne dost protikuřáckým, ANO takový zmetek nepustí, zjevně myslí na blaho nekuřáků. Praktickým důsledkem nepřijetí normy ale bude prodloužení současného stavu, kdy se ve většině restaurací a hospod vesele bání – kuřáci by to mohli ocenit. Jako jeden z nich bych měl asi spokojeně zamručet a ušetřit okolí dalších komentářů.

Protikuřácký zákon je taková zdejší trvalka, o jeho přijetí se mluví už desetiletí, všichni tak nějak vědí, že nás jednou nemine, vyvíjejí snahu tuhle českou anomálii zrušit, nějak se to ale ne a ne podařit. Premiér Sobotka a další v té souvislosti mluví o tabákové lobby, jsem dalek ji podceňovat. Jenom o ni ale nejde.

Na sklonku komunistického režimu značnou část veřejnosti pobavil rozhovor Vasila Bilaka pro německý Spiegel, který vyšel v českém překladu v Rudém právu. Soudruhu tajemník toho v něm naplácal hodně, zaujal taky tvrzením, že „pivo je náš chleba“. Primitivním jazykem bolševického funkcionáře v ní vyjádřil přesvědčení, které přežilo komunismus, a které má nějaký reálný základ. Pro český život je velice důležitá místní hospodská kultura a politická moc, která by ji nějakým výrazným způsobem ohrozila, si může zadělat na velké problémy. A skutečně. Hospoda je možná místem, kde se český rovnostářský ideál dostává blízko naplnění – všichni tam sedí a řeší svoje věci, pijí pivo… a kouří. Povinné to není, ale někdo se o charakteristický odér českého restauračního zařízení postarat musí. Možná je to činnost v jistém smyslu humanitární, nebýt tabákového oparu, byly by výrazněji cítit všechny ty laskominy, které se v kuchyni smaží na oleji, který pamatuje měnovou reformu. A to by nosy štamgastů teprve něco zažily. Český parlament je především pánský sbor a zdejší muži (mě nevyjímaje) tím hospodským světem prošli, mají k němu vztah. Možná si dokonce upřímně přejí uchovat ho neporušený, nebo si nechtějí u voličů naběhnout. Ta zdržovací taktika, kterou ve vztahu k protikuřáckému zákonu už mnoho let různé parlamentní sestavy uplatňují, je úspěšná a velice česká. Energie na ni vynaložená by ale asi byla hodně lepší věci.

Přiznávám, že pro mě bývala představa zákazu kouření v hospodách a restauracích nepřijatelná. Jenomže jsem si zvyknul, došel k závěru, že se to dá přežít, nakonec i jiné země, kde existuje dlouhá a důstojná tradice společného popíjení (Irsko třeba) ten zákaz nějak přežily a jejich hospody taky. Měl jsem to (pro mnohé jistě pofidérní) štěstí legálně bánit na mnoha místech, kde to už dnes není možné. Třeba za čelním sklem v patře londýnského doubledeckeru – ach, to bylo pokouřeníčko. Ale… časy se asi skutečně mění a dá se to přijmout, třeba s lehce skřípajícími zuby. Nakonec si i parlamentní politici uvědomí, že nekuřáků je taky docela hodně, dokonce čím dál víc. Udržet kouření v hospodách se pro některé stává zásadní otázkou ochrany svobody – trochu přepjaté. Nakonec tabákový průmysl dnes drží nad vodou především čínská spotřeba a nezdá se ani trochu, že by ta země byla nějak výrazně svobodnější než ty západní. Jednou nějaký protikuřácký zákon schválený bude. I leckterý kuřák se s tou představou smíří snáz než s tím, že by ten dlouhodobý legislativní trapas měl ještě pokračovat další roky a roky.