Posilování pravomocí výzvědných složek bez reálné kontroly není žádoucí

Posilování pravomocí výzvědných složek bez reálné kontroly není žádoucí
Politická aréna

Ivan Bartoš

Právo na soukromí či listovní tajemství jsou hodnoty, které vyspělá civilizace za falešnou iluzi bezpečí vyměnit nesmí.

Ve věci nabourávání svobody občanů a jejich nekontrolovaného sledování je situace v České republice neúnosná. Přesto, že zahraniční zkušenosti vyvrací nejčastější argument silových ministerstev po 9. listopadu 2016, že plošným šmírováním se zvýší bezpečnost lidí.

Zprávy výzvědných i policejních složek zemí napadených teroristy vždy hovoří o tom, že osoby spojené s útoky byly předem vytipovány jako problematické a byly sledované. Vyšetřování atentátů v Paříži a v Bruselu belgickými úřady jasně ukázalo, že chybí operativa ve smyslu řešení konkrétních případů podezřelých či dokonce obviněných osob. Stejně tak neexistuje komunikace mezi složkami jednotlivých zemí.

To hlavní, co chybí, je však změna celosvětové politiky. Ta je skutečnou příčinou ohrožení nejen životů občanů, ale i hlavních principů demokratické liberální euro-atlantické společnosti. Nejedná se o vnější hrozbu, ale o vnitřní zásahy, které napadají samu podstatu svobodného právního státu. Ničím jiným totiž sledování občanů kamerami, na internetu a přes mobilní komunikaci není.

Množství nasbíraných informací ze života civilistů a jejich analýza sice může ukázat potenciální rizika, avšak v momentě, kdy „sledovači“ nereagují ani na již odhalené hrozby, je cesta tímto směrem pouhopouhou touhou po posílení moci či bezzubým alibistickým opatřením.

O sobě nic – o občanech všechno

Činnost veřejné správy probíhá v podstatě v utajení. Její vytoužená digitalizace se omezuje na vytváření různých registrů a vychytávek, které lidem nepřinášejí žádný reálný užitek. Naopak, sběr dat o občanech a míra jejich sledování nejen na internetu stoupá každým rokem.

Nikdo nezpochybňuje potenciální hrozby vycházející z nastavení politiky světových mocností. Vládou nabízené řešení je však populistické. V aktivní politice, a to se nebojím říct, nemáme téměř žádné odborníky na tato témata. Výklady, které dnes a denně od politiků slyším, jsou populistické floskule pracující se strachem, adresované primárně voličům za účelem získání jejich hlasů. Počínaje ministrem Chovancem (ČSSD), u kterého o kompetenci nelze hovořit ani v souvislosti s jeho pracovní praxí, ani se získaným vzděláním, a konče u pana Chalupy (ANO), který naopak svou historií i svým angažmá může mít k podobným praktikám pozitivní vztah.

Vládní návrh novely zákona o Vojenském zpravodajství je tak jen dalším střípkem do mozaiky cesty k Orwelovské vizi státu. Činnost vojenské rozvědky je samozřejmě pro naši zemi důležitá. Problém ale je, že nikdo však nehlídá hlídače.

Dle novely může totiž Vojenská rozvědka na internetu prakticky vše. Přestože zákon hovoří o povolení soudu, což platí v již současném nastavení, jedná se o věc čistě formální. Představte si, že jste soudce s fasciklem žádostí o průnik do počítačové sítě na stole, s odůvodněním potenciální hrozby ve smyslu ohrožení státu. Podepsána Vojenská rozvědka. Nepovolíte?

Už teď soudci schvalují odposlechy a povolují sledovačky při podezření ze závažné trestné činnosti. Stačí někam nahrát pár filmů, které si stáhlo pár tisíc lidí, vynásobit cenou za lístek do kina, kdyby do něj šli, a máte na krku škodu v milionech. V databázích operátorů o lokačních údajích zákazníků si pak policie listuje jak v magazínu. Přístup je jednoduchý a používá se třeba i při hledávání ztraceného telefonu, jehož cena přesahuje částku definující trestnou činnost.

Nikdo nehlídá hlídače

Je třeba si uvědomit, že činnost Vojenské rozvědky nevede jen k nějakému odhalování trestné činnosti. Záznamy odposlechů, přepisy komunikace i diskreditační informace v Čechách a na Moravě putují mezi politiky, lobbisty i bezpečnostními a výzvědnými službami zcela nekontrolovatelně a dle aktuální potřeby. Novela zákona ovšem umožňuje do této komunikace přímo aktivně zasahovat či „důkazy“ nekontrolovatelně přímo vytvářet, a to bez jakékoliv možnosti zjištění a kontroly.

Pokud něco chybí v novelách těchto zákonů, pak je to jasná definice práce s metadaty. Například adresný přístup konkrétních lidí k záznamům z výkonu sledování, přístup osob bez prověrky ke kontrole metadat o uchovávaných záznamech a další. Pokud by tohle bylo možné, mohl by parlament efektivně odhalovat zneužívání informací, aniž by reálně zasahoval do činnosti výzvědných složek, což je často hlavní argument pro neexistující kontrolu.

Možnost kontroly nesouvisí s obsahem shromažďovaných informací. Na rozdíl od politiků to ví každý středně zkušený analytik či programátor ve světě IT. Zákon, který nedefinuje kompetence a role osob ve sledovacím procesu, jak tomu bylo například loni při posílení pravomocí BIS, je třeba smést ze stolu. Na to zákonodárce nemusí být kdovíjaký odborník ani myslitel.

Mimo zákon

Bohužel se ukazuje, že rozvědka, policie i tajné služby dnes běžně provádějí sledování v rozporu se zákonem a podobné novely jsou pouhou legalizací již zavedených nekorektních postupů. Lze to dovodit nejen z povahy unikajících informací, ale i z konkrétních výroků odpovědných osob.

Nedávno média informovala o dalším plošném opatření, záměru identifikovat SPZ vozidel kamerami na mýtných branách. To se ale již dávno běžně využívá. Vedení policie se v kauze únosů romské dívky, kterou odhalila fotka z mýtné brány, dokonce chlubilo technologií, která „není moc známá, a my o ni moc nemluvíme, aby nám pachatelé nepřestali při úniku používat dálnice“. Je dobře, že se podařilo zadržet pachatele. Na druhou stranu mýtná brána také „ví“, že kdosi například nestrávit celý víkend v práci, jak tvrdil doma manželce…

Riziko zneužívání informací v ČR je obrovské. Nasbíraná data se stávají nástrojem pro možnou selektivní šikanu nepohodlných osob. Státní aparát si přehazuje potížistu a jeho složku tak dlouho, dokud si neudělá dostatečně komplexní obrázek o jeho životě. Neznáme z televizní reklamy – známe z praxe.

Za ještě kritičtější považuji možnost, že se informace dostanou do rukou zájmových skupin jiných zemí a ty je mohou využít proti zájmům ČR jako celku. Vzhledem k přirozené zkorumpovanosti našich politiků se to nedá vyloučit. Ostatně v ekonomické rovině se tak už děje. Politici-podnikatelé prodávají zahraničním investorům nebo firmám naše data, nebo je sami jako svou výhodu v podnikání používají, což lze historicky vysledovat v řadě kauz. Bohužel u nás je tako běžná politická praxe, legislativně i mediálně známá jako „střet zájmů“, tolerována.