Operetní normalizace v plném proudu

Dění kolem nás, tedy skutečnost kterou prožíváme, lze sledovat z různých úhlů pohledu, to jak pozorovatel hodnotí svoje stanoviště (pozorovatelnu), respektive kam ho (ji) umísťuje, má asi něco společného s podvědomím sebehodnocením. Ti, kteří se pasují do role komentátorů bez přímé odpovědnosti, nebo si ji alespoň nepřipouštějí, hovoří často o důležitosti „nadhledu”, nebo jsou „nad věcí”. Ve skutečnosti to nemusí být až tak velká výhoda, protože výsledný obraz se pak zplošťuje a dostává charakter ladovsky kolorované malůvky. Je to jako poznávat zemi z vrtulníku - pod vámi to vypadá jako krajina pro piko-vláčky a o skutečném životě se ti z vrtulníku nedovědí nic.

Druhá skupina tvrdí, že potřebují mít „odstup”, alespoň tedy mají nohy na zemi. Ovšem odstup znamená být na některé straně. Nebezpečí pak tkví v tom, že nebudete vidět na tu odvrácenou stranu, možná proto se tomu říká „stranické vidění”.

A co tedy zbývá na nás - na lid undergroundu? No samozřejmě „podhled“ - pohled zespodu. Ale není to tak špatné, je odtud vidět nejen pod sukně, ale i za kulisy, dá se odtud dobře rozeznat, jestli jde třeba o skutečné Hradčany nebo jen o kulisu Hradčan, potažmo o skutečného prezidenta nebo jen kulisu prezidenta. Odtud z podhledu lze brát v úvahu nejen sněmovnou schválené zákony, ale i zapařené a proprděné trenky poslanců, o kalhotkách poslankyň ani nemluvě. Zespodu jsou totiž vidět netušené detaily, a když pozorování z tohoto místa provozujete soustavně, i překvapivé souvislosti.

Živnostníky podojí, autocenzura už funguje

Tak je to už skoro rok, co jsem zmínil v tehdejších Lidových novinách (kde jim je konec) příchod „operetní normalizace“, ta už je teď v plném proudu. Potvrzuje se tak teze o tom, že se společenské děje odvíjejí ve spirálách, v prvním kole jde o tragédii a v druhém o frašku. Do kriminálu se nechystám, současní normalizátoři musí dbát na to, aby metody a formy odpovídaly 21. století. Sice nesáhnou na soukromé vlastnictví, ale například živnostníky řádně daňově podojí.

Nebudou moci zabránit svobodnému šíření myšlenek, ale autocenzura z finančních důvodů už funguje. Hranice nezavřou, to už nejde z mezinárodně-politických důvodů. Ale v personální politice ve státní správě budou mít zelenou. Právě v tom tkvěl jeden z hlavních pilířů normalizace - neschopní blbci, kteří se chtěli dostat na vyšší místa za vyšší plat, předstírali loajalitu ke straně, aby je pustili ke korytům. O to snaživěji pak buzerovali ty, nad kterými získali moc.

Ilustrační historka: Z hornické průmyslovky (kam jsem na začátku 70. let chodil, slovo „studoval“ se stydím použít) vyhodili pro pravicový oportunismus ředitele Pekárka, který byl významným odborníkem na paleontologii. Nás učil geologii a to tak, že většina studentů začala sbírat šutry. Jeho předměty začal učit stranou prověřený inženýr Hušek, o němž se vědělo, že na škole je proto, že jeho výpočty pevnosti svahu vedly ke zřícení rypadla na dno povrchového dolu. Tak se stalo, že my - žáci třetího ročníku - jsme byli rázem největšími odborníky na geologii ve škole. Hušek toho využíval, vytahoval z hodin ty, o kterých si zjistil, že měli od Pekárka jedničky a dvojky, bral nás do zděděného kabinetu a nutil nás, abychom mu určovali kameny. Důvod byl jasný, potřeboval to, aby mohl v prvním járu vůbec něco učit.

Odvděčovali jsme se mu dokonale - na popisky jsme psali takové kraviny, že jim věřil právě jen Hušek. V hospodě U Kalinů, kde studentstvo kalilo, pak prváci vyprávěli, že jim Hušek ukazoval nějaký kámen, o kterém tvrdil, že se jmenuje „dzifr“ a že je dost vzácný, protože ho má ve sbírce jenom jeden. My jsme je na oplátku informovali o tom, že dzifr je slangový výraz pro šutr vhodný k házení a také o tom, jak Hušek k tomu dzifru přišel… Hospoda řvala smíchy a paní Kalinová dala všem zadarmo malého ruma. Tenkrát to ještě ani nikdo neudal.

Ministr politruk

Příběh za současnosti nemá bohužel veselý konec, ale školství se také týká a dokonce nikoho menšího, než je sám ministr. Chládek původně studoval na politruka na vojenské škole Antonína Zápotockého v Bratislavě. Ve vytoužené kariéře mu zabránil listopad, neboli plyšák, nicméně zupáckému chování k podřízeným se naučit stihnul. Svoje vzdělání ukončil neslavnou rigorózní prací, která podle odborníků odpovídá spíše práci bakalářské. Katastrofální byly prý i jeho výsledky v praxi. Naštěstí si dobře osvojil loajalitu ke straně, co na tom, že je to tentokrát strana socialistická.

A tady jsme právě u toho spirálového posunu, jestliže Hušek naplňoval znaky přísloví „kdo to neumí, tak to učí“, Chládek je už dál „kdo neumí ani učit, tak je ministrem“.