Zahraj to znovu, Tome

Americká sci-fi Na hraně zítřka představuje v současné nabídce kin docela velkou vzácnost – film, který nijak nezakrývá, že jeho jedinou ambicí je bavit lidi, pomoci jim zabít dvě hodiny letního času. Po většinu času tak ale činí způsobem, který je vtahující, divákovu inteligenci neuráží a je navíc celkem neokoukaný. 

S kariérou Toma Cruise to bylo poslední dobou všelijaké (jasně, všechno je relativní, drtivá většina filmových herců by za to Cruiseovo „všelijaké“ byla dost vděčná), jeho pověst hvězdy, jež je schopná pouhou svou přítomností udělat hit prakticky z čehokoliv ale v každém případě utrpěla. Snímky jako Jack Reacher nebo Nevědomí spíš vyšuměly. Ani z Na hraně zítřka se globální trhák asi nestane – tržby za první víkend v USA byly vzhledem k očekáváním skromnější. Je to škoda – kdyby typická letní filmová zábava vypadala takhle, stal by se život filmového publicisty o kus radostnějším.

Opakování matka moudrosti

Film režiséra Douga Limana (mimo jiné autora první dílu ságy o agentovi Bourneovi) je totiž v mnohém osvěžující – vystavěný je chytře, komplikovaný vzhledem k premise snímku nutně repetitivní příběh se v něm vypráví přehledně a dynamicky. Zároveň ale nepůsobí přechytrale, nepředstírá závažnost jako jiné sci-fi z poslední doby, jež svoje triviální metafory předkládaly jako objevné a pronikavé vyjádření nemocí současnosti (Elysium, Vyměřený čas). Mimozemská invaze je v Na hraně zítřka právě „jenom“ mimozemská invaze – nikoliv záminka pro freudistickou či sociologickou sondu do ducha doby.

Limanův film v něčem připomíná tři roky starý snímek Duncana Jonese Zdrojový kód, jehož hrdina se znovu a znovu vracel do vlaku, který se stal terčem teroristického útoku, a především klasickou komedii Harolda Ramise Na Hromnice o den více, v níž byl Bill Murray uvězněný v jednom dni na ospalém maloměstě, opakovaně ho prožíval a byl tak přiveden k tomu, aby se z namyšlené televizní hvězdičky stal lepším člověkem. Podobnou výchovou projde v Na hraně zítřka major Cage (Tom Cruise), do děje vstupuje jako sobecký zbabělec, nakonec zachraňuje svět – co taky jiného. 

A svět na tom není vůbec dobře, napadla ho rasa velice bojovných vesmířanů, kteří jsou navíc neuvěřitelně rychle schopní adaptovat se na pozemský způsobe vedení boje a čelit mu, to, že její příslušníci vypadají jako obrovské a do nejvyšších obrátek vytočené kovové mopy, lidstvu na klidu taky nepřidá. Obsadí celou Evropu, vzdoruje už jenom Británie – není to ve filmu jediný odkaz k časům světových válek dvacátého století (významná bitva se koná u Verdunu a podobně). Štěstí na bojišti se ale obrátilo, díky vynálezu úboru, který dělá z vojáků robocopy a motivujícímu příkladu nepřekonatelné bojovnice Rity (Emily Bluntová). Anglo americké jednotky pod vedením churchillovského generála Brighama (Brendan Gleeson) chystají vylodění na francouzských březích.

Zaznamenávat ho má také major Cage, má zkušenosti z reklamy a pracuje pro armádní PR. Nijak se mu do toho ale nechce, kontaktu s první linií se ze zásady vyhýbá. Generála tím naštve, nechá Cage degradovat a zařadit do invazních vojsk jako prosté „ucho“. Hrdina se na bojišti nijak hrdinně neprojevuje, víceméně náhodou skolí jednoho nepřítele a brzy potom padne. A... jaké to překvapení, probere se o několik hodin dřív a má šanci dát si to celé ještě jednou. Postupně a metodou pokus omyl vylepšuje svoje schopnosti přežít na bojišti, taky se dozví, že jeho unikátní schopnost nějak souvisí s Ritou, a že má v moci zásadně ovlivnit výsledek války. Úkol to ale bude zatraceně úmorný a těžký...

Honička v kruhu

Vyprávět příběh hrdiny, který opakovaně vstupuje do identických situací, tak, aby si divák při jeho sledování za chvilku nepřipadal ubitý, je taky těžký úkol. A Liman ho spolu se scenáristy, mezi nimiž byl i známý Christopher McQuarrie (Obvyklí podezřelí) zvládají dobře. Chytře pracují s nejrůznějšími zkratkami, kondenzováním děje, měněním perspektivy – až v průběhu některých pro něj nových situací se divák dozví, že Cage je prožil už bezpočtukrát. Autoři také pracují s tím, že většina publika má dnes hráčskou zkušenost, Cage bitvou postupuje podobně jako kdyby to byla počítačová hra, v níž jeden musí opakovat stejné úkony, aby odvrátil vždycky totožné hrozby. Odpovídá tomu i způsob snímání blízký první osobě, v němž není moc prvoplánově ohromujících celků. Cage je hrdina, který má „honičku“, povaha té role neumožňuje Cruiseovi rozehrávat nějaké ty herecké koncerty, škály emocí a tak dále, hodně časů proběhá, navíc v přilbě. A Emily Bluntové bojový úbor sluší – stejně jako všechno ostatní.

V závěrečném dějství film trochu ztrácí, vyvrcholení děje je asi takové, jaké se dalo čekat a tvůrcům se nepodařilo mu dát nějaký skutečně silný náboj. Oslabuje je i to,že mezi hlavními představili to nijak zvlášť nejiskří, což v těch rychlejších pasážích moc nevadí, v těch ztišenějších to ale je znát o dost výrazněji. Na druhou stranu – pokud někdo při projekci trne obavami, že autoři film shodí nějakým okázalým zvratem typu „všechno je matrix“ nebo „skutečný nepřítel je šéf elektrárny“, může být celkem klidný. Na hraně zítřka není žádné veledílo, míru očekávání, jež je rozumné spojovat s filmy tohoto typu, ale naplňuje. Vidět nějaký výrazný úspěch zrovna v tomhle je vlastně dost zvláštní. Ale žijeme asi v těžkých časech...