Střední Evropa: profízlováno, propráskáno
14. července vyšel v polském týdeníku Wprost přepis odposlechnutého rozhovoru mezi ministrem vnitra Sienkiewiczem a prezidentem Polské národní banky Belkou. Wprost je časopis liberálně konzervativní orientace a je proslulý provokativními obálkami - některé z nich byly reprodukovány i u nás (např. předsedkyně Svazu vyhnanců Steinbachová v SS-uniformě, jak jede na tehdejším kancléři Schröderovi, nebo o něco později později kancléřka Merkelová, kojící Lecha a Jaroslawa Kaczynské). Rozhovor se odehrál před dvěma lety v salonku jedné luxusní varšavské restaurace. Ministr na prezidentovi žádal vstřícnost banky vůči Tuskově vládě, prezident na oplátku odvolání ministra financí a novelu zákona o Národní bance. Obojí se shodou okolností do dvou měsíců stalo. Oba účastníci se vyjadřovali dosti vulgárně.
To ovšem byla jen jakási upoutávka. Wprost oznámil, že disponuje dalšími cca 80 nahrávkami, pár už mezitím stačil zveřejnit. Nejpozoruhodnější z nich je rozhovor ministra zahraničí Sikorského s exministrem Rostowskim (shodou okolností s tím, který přišel o post po žádosti prezidenta Belky) z počátku tohoto roku. Ministr si bez servítků stěžoval na úroveň polsko-amerických vztahů, Američané údajně poskytují Polákům falešný pocit jistoty a polští politici se k nim chovají servilně. To už je pro polskou zahraniční politiku citelný úder, a nejen pro ni. Ministr Sikorski zastává statečný a tvrdý postoj vůči Moskvě a měl šanci, že se stane nástupcem nevýrazné paní Ashtonové ve funkci vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
Tento příběh zapadá do celé série podobných, které v poslední době otřásaly a otřásají středoveropskými postkomunistickými zeměmi: na Slovensku to byla kauza Gorila, u nás to byla a je Nečasiáda. Společné mají východisko: v úsilí pro co největší kontrolu politiky médii strmě stoupá poptávka po kompromitujících materiálech. Způsob nabídky se případ od případu liší: v Polsku jde údajně o soukromou iniciativu tří zaměstnanců luxusních restaurací, kam se čas od času uchylují vysocí politici k diskrétním rozhovorům. Ti tři přitom spolupracovali s s bývalými agenty Úřadu na ochranu ústavních činitelů, v pozadí stojí bohatý podnikatel, který se dostal do konfliktu s polskými úřady kvůli masivním podvodům a má čilé obchodní vztahy s ruskými partnery. O politickém pozadí lze tedy jen spekulovat. U nás odposlechy všeobecně už od počátku tisíciletí masivně unikají z policejního vyšetřování do médií, zejména do Mladé fronty Dnes, která je nyní vlajkovou lodí mediální flotily oligarchy Babiše: tak tomu bylo i v kauze Nagyová – Nečas, v jejímž důsledku padla vláda a proměnily se politické poměry v ČR a která od té doby devastuje českou žurnalistiku, politiku a zasahuje i justici. Poláci zatím ještě nejsou tak daleko jako my, ale na stejně nadějné cestě.
To, že média kontrolují politiku a usilují o její transparentnost, je přirozené, patří to k demokracii. Nepřirozená je ovšem mánie odposlouchávání, udávání, špehování a nejrůznějších indiskrecí, která zachvátila nejen náš region, ale celý západní svět. Hrůznými příklady je aféra Wikileaks nebo případ Edwarda Snowdena. Aktivity tohoto typu prolamují hranici mezi úsilím o transparentnost a povinností států či společenství států pečovat o bezpečnost občanů. Diplomacie ze své povahy nemůže být ve všem všudy transparentní a tajné služby být transparentní leckdy ani nesmějí, a úsilí o maximální otevřenost tu snadno přerůstá ve vlastizradu.
Svoboda a demokracie je možná jen ve společnosti jistot - tam, kde panuje loajalita občanů k zemi, v níž žijí, a k sobě navzájem. Základní pojem je důvěra. V atmosféře všeobecné nedůvěry (např. v době tzv. mccarthismu v USA nebo během podobných hysterických kampaní jinde ve svobodném světě) trpí i svoboda a demokracie. V společnosti zachvácené masovou hysterií nakonec nemohou ani pořádně fungovat zákony, protože zákonnost předpokládá dobrou vůli: i ten nejlepší zákon se dá obejít a zneužít. Základem demokratické společnosti je konsensus, důvěra, loajalita, tolerance a dobrá vůle. Tedy něco, čeho se nám od Havla přes Klause až po Zemana a Babiše nedostávalo, a to čím dál tím víc (byl to ovšem jen důsledek dlouholetého pobytu v primitivním prostředí ruského impéria).
Všechny jednoduché recepty na radikální, revoluční řešení krizové situace vedou jen k nahrazení špatného ještě horším. Transformace společnosti čuňat ve společnost civilizovaných lidí je bolestný a dlouhodobý proces a nedá se řešit klackem, přísnými zákony a přísnými „orgány činnými v trestném řízení“, což je ideologie mnohých občanských iniciativ naší Velké protikorupční revoluce. Velmi neblahá je i role „spasitele“: prostého pracujícího člověka (pokud je zároveň miliardář, tím lépe), jenž přichází svrhnout třia- nebo čtyřiadvacetiletou vládu „politiků“, kteří kradou a nemakají. Obojí, orgány i spasitel, se chtě nechtě doplňují. Na prahu naší svobody, v roce 1990, tu ve společnosti dobrá vůle, potřebná ke svobodě a demokracii, ještě byla: dnes se zdá, že jsme ji prošustrovali. Není nic snadnějšího než ji prošustrovat.
A nakonec: ke svobodné společnosti, která zároveň dává občanům pocit bezpečí a jistoty, patří neodmyslitelně i právo na soukromí a diskrétnost. A to pro všechny, tedy pro všechny lidi (politici jsou taky lidi). Dnes, jak se zdá, není člověk bezpečný ani v posteli nebo na záchodě. Vypadá to, že žijeme v jakési hysterické simulaci bezbřehé svobody: pod tlakem fanatických hlupáků, kteří se vydávají za mravní absolutisty, vzniká svět, v němž se nedá žít, svět, jenž na můj vkus až příliš připomíná to, z čeho jsme se před pětadvaceti lety špinaví, potrhaní a potlučení vybabrali.
