Trumpova kronika předem ohlášeného násilí

Americká volební kampaň kráčí kupředu jakoby podle osudového scénáře – naplňují se ta nejhorší proroctví. Patřily mezi ně i předzvěsti násilí, jež se nad kampaní vznášely. Trump odblokoval zábrany nejagresivnějších lidí na pravici, probouzí v lidech choutky po agresi a pomstě vůči těm, koho vnímají jako své nepřátele. Někdy jsou zaměřeny víc na „establishment“ (což je dnes prakticky cokoliv), někdy mají více či méně zakrývaný rasový podtext. Mají i svou slabší podobu na straně Demokratů, kde se někteří mladí muži, příznivci Bernieho Sanderse, obtížně smiřují s převahou Hillary Clintonové. Trump sám se od nejtoxičtějších projevů svých fanoušků distancuje jen neochotně a polovičatě. Nejde v tom ani tak o to, že by s nimi souhlasil – ne všichni jeho příznivci jsou rasisti, ale líbí se jim, že odmítá skákat, jak mu média a „establishment“ poroučí. A rituální omluvy za imaginární i skutečné excesy patří k tomu, co považují za politickou korektnost.

Na Trumpových mítincích došlo k pár násilným útokům, jejichž efekt kandidát ještě znásobil tím, že slíbil (a pak odvolal), že fanouškovi, který udeřil černošského protestujícího, zaplatí právníka. Jindy zas toužebně vzpomínal na doby, kdy protestující odcházeli z politických mítinků „na nosítkách“.

Takže může působit jako osudová nespravedlnost, že první obětí skutečně hromadného násilí byli Trumpovi příznivci. Ale má to svou logiku.

Na pravicovém webu Townhall vyšel počátkem května článek od Kurta Schlichtera, který se možná ukáže – anebo taky ne – být prorockým. Je jako prorocký psán – je to zábavná fantazie psaná jako ohlédnutí se z roku 2041 za Trumpovou vítěznou prezidentskou kampaní. Autor v něm dynamiku, jež může Trumpovi přinést porážku Hillary Clintonové, docela vyhmátl. V jistém ohledu byl dokonce opatrný, když předvídal, že Trump začne Clintonovu dotahovat v průzkumech v srpnu. Ve skutečnosti je průzkumy ukazují nastejno už dnes. Autor pojmenovává několik ingrediencí Trumpova vítězství. Zaprvé smrtelně nudnou kampaň Clintonové. Zadruhé měnící se politické kalkulace na úrovni jednotlivých amerických států (americké prezidentské volby jsou federalizované, o vítězi rozhodují vítězství v jednotlivých státech). Trump rozhodil několik desetiletí neměnnou realitu toho, které státy jsou bezpečně demokratické, které bezpečně republikánské, a o které se bojuje. Těch už je teď třeba dvacet, což ovšem neutralizuje finanční převahu Clintonové. Autor si pak zaspekuloval, že měsíc před volbami dojde k útokům ISIS na nákupní centra a ukáže se, že teroristé přešli přes mexickou hranici – na níž Trump, jak známo, slíbil postavit zeď. To už je deus ex machina, ale jeho líčení průběhu červencového republikánského konventu v Clevelandu působí čím dál tím méně fantasticky:

„Když se po pětadvaceti letech ohlédneme za volbami v roce 2016, je jasné, že když si tým Clintonové myslel, že velký střed americké politiky bude z násilí provázejícího republikánský konvent vinit Republikány, hrubě se mýlil. Do Clevelandu se vypravil každý komouš, narůžovělec a socialistický pošuk s nějakou kauzou a s grantem od Sorose, a nastavší chaos měl ukázat, že Donalda Trumpa provází násilí a nepořádek. S tím měl kontrastovat následující demokratický festival lásky, při němž by Hillary přinesla vytoužený klid a mír. Ale Američané to tak neviděli.

(…) ‚Clevelandské policisty miluju, ale primátor, demokratický primátor Clevelandu, velmi špatný primátor, jim nařídil, aby nezasahovali,‘ burácel nominant v improvizovaném projevu. „Jako v Benghází! Co to je s Demokraty, že vždy nařizují našim krásným policistům a vojákům, aby nezasahovali? Smutné!“ Trump samozřejmě neměl důkaz, že by takový rozkaz byl vydán, ale znělo to, že by to mohla být pravda, a to stačilo.

Dav šílel, i ti, kteří byli znechuceni spoustou Trumpových charakterových vad a nepromyšlených politických postojů. Divoké hordy ječících demonstrantů, mnozí z nichž mávali mexickými vlajkami a pálili americké, téměř úplně sjednotily stranu.“

Trump měl ve čtvrtek mítink v kalifornském městě San Jose. To je něco jako hlavní město Silicon Valley, ale nežijí tam jen samí hipsterští programátoři, nýbrž i vnějšímu světu převážně skrytá populace chudých, často ilegálních hispánských přistěhovalců. Trumpovi oponenti si mítink nenechali ujít. Slichterův scénář začali naplňovat dva měsíce před clevelandským konventem.

Mexické vlajky? Byly tam. Pálení amerických vlajek? Bylo tam. Policie, která nezasahovala a nechávala demonstranty mlátit návštěvníky mítinku? Ano, zprvu to tak bylo – to netvrdí Trumpovi příznivci, ale reportéři velkých mainstreamových amerických médií. A primátor San Jose? Postavil se za policii a z násilí obvinil Trumpa. Primátor má mimochodem i mexické předky. Sice i italské a irské, ale komu na tom dnes záleží? Některým Trumpovým příznivcům jistě ne.

Hillary Clintonová násilí odsoudila, a to jistě nejen kvůli vyššímu principu mravnímu, ale i proto, že si uvědomuje, jak Trumpovi takové události hrají do karet.

Že Trump odbourává v lidech zábrany, že on i jeho příznivci mají autoritářské tendence, že křísí duchy starých nenávistných ideologií, že si zaslouží srovnání s fašisty – to všechno už mohli Američané v posledních měsících slyšet a číst mnohokrát (například slib, že zaplatí právníka útočníkovi na mítinku, zazněl v březnu). Veřejné mínění už to zaznamenalo a zpracovalo. Údaje z průzkumů to odrážejí. Již v lednu informoval Gallup, že Trump má nejvyšší skóre neoblíbenosti v měřených dějinách – 60 procent ho vnímá negativně a jen 33 procent pozitivně. Jenže zaprvé Clintonová není o moc populárnější, i její negativní vnímání, 40 procent, láme dřívější rekordy. A zadruhé toto číslo samo mnoho neznamená. V posledních třiceti letech se častěji stával prezidentem kandidát s vyššími negativy než naopak.

A teď přichází událost, která dává Trumpovi příležitost říct: Zase vám lhali. Tvrdili, že jste násilníci, že Demokraté jsou mírumilovní. A podívejte se, jak to je.

A příznivec se na internetu podívá na toto video ze San Jose: mladou, usměvavou (árijskou, řekli by jistí Trumpovi příznivci) blondýnu bombardují vajíčky rajčaty mladí snědí muži s mexickou vlajkou. Stejně sdílená se jistě stala i fotografie demonstranta nesoucího transparent s nápisem: „Trumpe, toto je Mexiko. Nejsi vítán na domorodé/mexické půdě.“ Tento postoj je mezi širokými americkými vrstvami asi tak populární, jako by u nás bylo hnutí za odstoupení někdejších Sudet Německu. Na rozdíl od nás ovšem v USA existují jeho zastánci, byť jsou omezeni na marginální aktivisty a akademiky. Ale do demokratické koalice patří lidé, kteří mají pro tyto myšlenky určité pochopení. Clintonová by se ráda vyhnula jejich přímému odsouzení.

Kdyby Trump demonstrantům v San Jose zaplatil, nemohli by to sehrát líp.

Další zajímavé články si přečtete v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde