Rozvědčíci, špióni a vrazi
Asi dvakrát ročně se mě nějaký novinář, student nebo televizní reportér zeptá: „Můžete mi říct něco zajímavého o akci Neptun?“ Poslední roky jsem na tu otázku alergický. Letos od této události uplynulo padesát let a tak jsme se asi po dvacáté mohli dozvědět, jak několik estébáků potopilo prázdné bedny do Černého jezera (vede tam silnice, takže se moc nenadřeli), pak je slavnostně objevili a sám soudruh ministr vnitra pohovořil o této události na tiskové konferenci. Údajně tak soudruzi rozvědčíci (špióni jsou ti, co pracují pro tu špatnou stranu) učinili ve snaze zabránit promlčení nacistických zločinů. Jaký byl skutečný význam akce se nedopátral nikdo, stejně jako informace, že šlo především o past nalíčenou proti BND. Jejich „emisar“ ale nikdy nepřijel protože agentura umístěná v StB je pravděpodobně informovala tak dokonale, že nemuseli nikoho posílat.
Rozčiluje mě to, protože je to asi jediná akce, jejíž autor měl alespoň nějaký pozitivní úmysl. Rozvědka provedla desítky únosů a několik vražd. Nejznámější je asi únos Bohumila Laušmana, který zemřel ve vězení a je pravděpodobné, že byl otráven. Na jeho případu je zajímavé, že souhlasil s veřejnou tiskovou konferencí, na které prohlásil, že se do Československa vrátil dobrovolně (ve skutečnosti omámený v kufru estébáckého auta) a nebude se „již k této otázce vracet“. Dle svědectví Jiřího Pelikána se mu za propuštění z vězení osobně zaručil ministr vnitra Rudolf Barák a dokonce jej pozval na večeři, pokud na tiskové konferenci řekne, co mu Státní bezpečnost připravila. Laušman se držel naučeného textu a ministr vnitra byl spokojen. Po tiskové konferenci mu řekl, že musí ještě kvůli nějakým formalitám zajet do Ruzyně a že jej čeká večer v osm v hospodě U Schnellů. Laušman souhlasil a na několik dlouhých let se za ním zavřely brány věznic. Jiří Pelikán mi vyprávěl, že se koncem padesátých let ptal presidenta Novotného, proč je Laušman stále ve vězení. V té době zastával funkci předsedy Mezinárodního svazu studenstva a levicové organizace neustále poukazovaly na Laušmanovo věznění. Novotný mu řekl, že se zeptá ministra vnitra Rudolfa Baráka. Za několik dní seznámil překvapeného Pelikána s informací, že nemohou Laušmana nikdy pustit, protože zná jméno špičkového agenta v Rakousku (Hermana Rauschera – Maret, Leitner), který pomáhal při jeho únosu a že je příliš cenný než aby ho Laušman ohrozil.
Když se počátkem šedesátých let chystala delegace Liberal Party do Prahy, podmiňovali Britové svůj příjezd právě propuštěním Laušmana a setkáním s ním. Česká strana je nepravdivě informovala, že je již propuštěný a žije ve vile na Petříně. Laušman tedy putoval z vězení řádného do vězení domácího. Dostal normální stravu a spoustu whisky a opět souhlasil s maškarádou před Brity, po které bude už opravdu propuštěn. Po několika týdnech vypukla „Kubánská krize“ a z návštěvy sešlo. Bohumil Laušman putoval opět do vězení, kde o rok později za podezřelých okolností zemřel. Herman Rauscher byl krátce po útěku Ladislava Bittmana, který znal jeho identitu tajně převezen do Československa.
Rozvědka komunistického Československa byl mamutí aparát o více než dvanácti stech zaměstnancích. Navíc mohla využívat všechny složky ministerstva vnitra tedy jak kontrarozvědné útvary, tak i složky kriminální policie. Její úloha byla především chránit komunistický režim a podvracet demokratické režimy po celém světě. Její působnost vůbec neodpovídala malému Československu, ale po vzoru Sovětského svazu operovala doslova v celém světě. Jen dva roky před tolik připomínanou akcí „Neptun“ otrávil dimethylsulfátem agent Československé rozvědky Alfréd Petrovič (používal i jméno Fridolín Hechtl) defektora maďarské Státní bezpečnosti, který utekl do Rakouska, Bélu Lapusnyika. Jeho vražda je poslední, kterou se podařilo v archivech dohledat. Vrah Alfréd Petrovič žil ještě před čtyřmi lety spokojeně ve Vídni a jeho spis obsahující desítky tisíc dokumentů je v Úřadu pro zahraniční styky a informace stále utajován. Přitom tento vrah vedl oddělení rakouské kontrarozvědky proti Československu. Z několika stovek dokumentů, které se k jeho činnosti nacházejí v Archivu bezpečnostních složek je patrné, že jde o velmi důležité informace o působení zpravodajských služeb v padesátých letech v Rakousku. Ladislav Bittman po svém útěku informoval o jeho činnosti západní zpravodajské služby. Když před několika lety vyšla kniha „KGB Poison Factory“ se zájmem jsem si v ní četl. Jedna kapitola je věnována právě případu Bély Lapusnyika. V rejstříku knihy je uvedeno jméno Alfréda Petroviče v kapitole pojednávající o tomto případu. V textu ale jeho jméno chybí. Je pravděpodobné, že jej autor vypustil na přání britské tajné služby, ale v rejstříku omylem zůstalo. Velké množství dokumentů ukazuje na Petrovičovu spolupráci s britskou MI6. I přesto jej Státní bezpečnost považovala za svého důležitého agenta ještě v osmdesátých letech. Je pravděpodobné, že časem už ani nevěděl, pro koho vlastně skutečně pracuje. ..
