Disidenti si připíjeli vodkou s komunisty

V těchto dnech si Polsko připomíná 25. výročí konce tzv. kulatého stolu v Polsku. Dva měsíce trvající jednání mezi vládnoucími komunisty a opozicí bylo první svého druhu v sovětském bloku – a mimo jiné i vzorem pro převod moci v Československu v listopadu a v prosinci 1989.

To, co na první pohled vypadá jako příležitost k oslavám, Poláky dodnes – a zdá se, že s rostoucí intenzitou - rozděluje. Pravice, především její radikálnější část, považuje „kulatý stůl“ za počátek všeho, co se v Polsku pokazilo, přechodem starých komunistických kádrů do ekonomiky (a odtud do médií) počínaje, faktickou beztrestností komunistických zločinů konče.

Bojové heslo části pravice zní: “Smést republiku kulatého stolu“. Naopak postkomunistická levice kulatému stolu v 90. letech přisoudila státotvorný, téměř mýtický význam. Byla to pro ni možnost jakéhosi začátku, bodu nula. Především za prezidenta Aleksandra Kwasniewského (v úřadu v letech 1995-2005) se hlavní oslavy a historické připomínání Čtvrté republiky točily kolem dní, kdy začal a kdy skončil kulatý stůl.

Šlo o to, co opozice za svůj souhlas dostane

Základní prací o přechodu Polska k demokracii i deset let od jejího publikování zůstává kniha Antona Dudka „Reglementovaná revoluce. Rozpad komunistické diktatury v Polsku 1988-1990.“

Zablokovanou situaci podle Dudka odšpuntoval benjamínek komunistické vlády, jímž nebyl nikdo jiný než Aleksandr Kwasniewski.

Dudek, profesor humanitních věd na univerzitě v Krakově, pro server ECHO24.cz vysvětluje, co tehdy vládnoucí režim generála Wojciecha Jaruzelského ke svolání kulatého stolu vedlo:

„Hospodářství bylo v krizi, reformy byly nevyhnutelné, a komunisty napadla jednoduchá věc: strana je zkompromitovaná, přes ni už se vládnout nedá. Přesuneme tedy centrum moci z ústředního výboru do prezidentské kanceláře. Změníme ústavu, ustavíme úřad prezidenta, vybavíme ho velkými pravomocemi, prezidentem se samozřejmě stane generál Jaruzelski. A aby tento manévr byl věrohodný, potřebujeme k němu souhlas jak opozice, tak i katolické církve.“

U kulatého stolu pak šlo vlastně o jedinou věc: co opozice za svůj souhlas dostane. Solidarita vedená Lechem Walesou cítila, že její legalizace a volný přístup do médií jsou za dané situace minimem. Maximem se zdála možnost kandidovat jako opozice přímo do Sejmu. Tato představa byla ale i na reformnější členy vládnoucí garnitury příliš.

Jednání se počátkem března přenesla do Magdalenky, což byla vila ministerstva zahraničí u Varšavy. Tady se už jednalo v menším počtu. Zablokovanou situaci podle Dudka odšpuntoval benjamínek komunistické vlády, jímž nebyl nikdo jiný než Aleksandr Kwasniewski: „Až mladého Kwasniewského napadlo: a přistoupili byste na našeho silného prezidenta za svobodné volby do horní komory?“

Horní komoru, Senát, bylo nejprve třeba vytvořit, a zatímco v dolní komoře, Sejmu, bylo k přeobsazení vyhrazeno pouhých 35 procent křesel, Senát byl u voleb nakonec skutečně k dispozici celý. „To opozice považovala za ohromný úspěch. Ale i komunisti šli od kulatého stolu s přesvědčením, že dosáhli, čeho potřebovali. Ozývalo se sice tu a tam reptání, že Kwasniewski zašel příliš daleko, ale rozhodující bylo, že Jaruzelski výsledek odsouhlasil. Podle jeho odhadu byla slušná šance, že ani volby do Senátu komunisti neprohrají.“

Solidarita uspěla - a věci se daly do pohybu

Čtvrtého června ve volbách Solidarita zaznamenala famózní úspěch a ovládla jak onu uvolněnou třetinu Sejmu, tak téměř kompletně celý Senát. A následkem voleb se dalo do pohybu něco, s čím Jaruzelski a jeho ekipa nepočítali: Polskou sjednocenou dělnickou stranu zachvátila demoralizace, rozpadaly se místní organizace, stranu masově opouštěli členové. Hlavně se ale osmělily dosud poslušné satelitní straničky, jejichž parlamentní kontingent byl ještě u kulatého stolu započítáván do vládního bloku. Od voleb neuplynuly ani tři měsíce a Polsko mělo novou vládu. Vedl ji muž Solidarity, katolický disident Tadeusz Mazowiecki.

Kromě záběrů, na nichž si disidenti s komunisty připíjejí vodkou, přiživují temná podezření ovšem i některá nezpochybnitelné události polské politiky po roce 1989. 

V umožnění voleb spatřuje Dudek hlavní význam kulatého stolu. Podle něho je to klasický případ, kdy jeden politický tah vede k nezamýšleným koncům. Ale část polské veřejnosti má podezření, že se u kulatého stolu domluvilo předání moci výměnou za to, že si komunistické kádry zprivatizují státní podniky.

„Myslím, že nejvíc k té podezřívavosti přispěly v 90. letech filmové záběry, na nichž si obě strany připíjejí a vůbec to vypadá na skvělé porozumění,“ říká Dudek. „Ale to jsou jen fragmenty natáčené během večeří, kdy se skoro určitě nic vážného neujednávalo. O samotných jednáních existují celkem věrohodné záznamy, dokonce ze dvou zdrojů. Dva účastníci si vedli podrobné zápisy, tajemník generála Kiszczaka major Krzystof Dubiński a reprezentant episkopátu, kněz a pozdější biskup Alojzy Orszulik. Oba svoje záznamy později zveřejnili a lze je porovnat. Z velké části se shodují.“

Záznamy Dubińského vyšly v roce 1999, Orszulik ho následoval o sedm let později, přesto v posledních zhruba deseti letech výklad, v něm mají místo i tajné dohody, i nadále posiluje.

Syndrom 13. prosince

Kromě záběrů, na nichž si disidenti s komunisty připíjejí vodkou, přiživují temná podezření ovšem i některá nezpochybnitelné události polské politiky po roce 1989. Zvláštně působí především váhání nové solidaritní garnitury z počátku 90. let převzít silové resorty. Generál Czeslaw Kiszcak, jeden z architektů stanného práva a po celá 80. léta ministr vnitra, jím zůstal až do července 1990. 

Dudek je přesvědčen, že ani to není důkaz tajných dohod, ale pouze přehnané obezřetnosti nového premiéra Mazowieckého: „V celém solidaritním táboře byla řada lidí, kterým já říkám lidi se syndromem 13. prosince (datum vyhlášení stanného práva v roce 1981- pozn.red.). Tedy lidi, co si pamatovali, že do vyhlášení stanného práva byli v centru společenského hnutí s deseti miliony členů a to hnutí bylo umrtveno jednou jedinou ranou. Mazowiecki se ještě po osmi letech strašně bál, že by síly starého režimu, shromážděné především v tajných službách a armádě, mohl zase nějakým neuváženým pohybem vyprovokovat. Takže kdo ty staré síly nejlíp zvládne? Generál Kiszcak tajné služby, generál Jaruzelski vojáky.“

Že je komunismus definitivně historií, si prý solidaritní establishment uvědomil teprve po nezdařeném puči „starých struktur“ v SSSR v srpnu 1991. Dokonce i Lech Walesa, který se stal prezidentem v prosinci 1990, potřeboval další rok, aby si osvojil cíl členství Polska v NATO.