Lesk a bída minimální mzdy

Institut minimální mzdy je téma, na kterém se představitelé levicové části politického spektra snaží vytřískat hromadu laciných bodů. Pasují se do role ochránců sociálně slabších, které se snaží přesvědčit o tom, že lze úředně zajistit růst jejich příjmů. Jenže minimální mzda se v konečném důsledku obrátí přesně proti těm, jimž má pomoci.

Socialisté se snad v žádné jiné otázce tak okatě neusvědčují z nepochopení základních ekonomických souvislostí jako právě v případě minimální mzdy. Trh práce je vždy tvořen dvěma stranami. Na jedné stojí ti, kteří svou pracovní sílu nabízejí (zaměstnanci), na druhé pak ti, kteří ji poptávají (firmy). Ministryně Marksová ve prospěch zvyšování minimální mzdy argumentuje tím, že bude zaměstnance motivovat k hledání práce. Potud je vše v pořádku. Nelze ale ignorovat podnikatele, kteří svou ochotu někoho zaměstnávat také od výše minimální mzdy odvozují.

Jestliže tedy minimální mzdu zvýšíme, je téměř jisté, že z trhu několik pracovních míst zmizí. Kolik, to záleží na tom, jak rychle minimální mzda roste. Za dosavadní působení Sobotkovy vlády byla zvýšena celkem třikrát z původních 8,5 až na současných 11 tisíc korun. To je nárůst o 29 procent. Michaela Marksová chce ještě do voleb prosadit zvýšení o dalších 1200 korun, což je skoro 11 procent. Takhle rychle neroste ani mzda průměrná.

V době, kdy se hospodářství daří, to nemusí mít až tak negativní důsledky. Jenže ekonomika se vyvíjí v cyklech, a tak je celkem jisté, že recese dříve či později přijde. Pak se vysoká úroveň minimální mzdy projeví ve své plné síle a bude to smrtící. Ani ne tolik pro firmy, jako pro zaměstnance. Mzdové náklady jsou totiž to první, na čem podnikatelé ve špatných časech šetří. A jestliže nebudou moci snížit mzdy, poradí si jinak – budou propouštět. Kruh se uzavře.

Myslíte, že je to bohapustá teorie? Někteří zaměstnanci z amerického Seattlu by nesouhlasili. Tamní radní totiž před necelými třemi roky rozhodli o zvýšení minimální mzdy o 37 procent v horizontu dvou let. Poměrně brzy se ukázalo, že firmy na to reagovaly propouštěním a najímáním dražších a současně kvalifikovanějších lidí. Ti původní se rázem stali příliš drahými.Některé studie dokonce ukázaly, že náklady na zaměstnance s nízkou kvalifikací byly asi třikrát vyšší než užitek, který firmě přinášejí. A považte, toto se děje v době, kdy Spojené státy zažívají jeden z nejdelších hospodářských růstů v novodobé historii.

Jistě se ptáte, kdo může za to, že jsou u nás mzdy obecně velmi nízké v porovnání se západními zeměmi. Pro odpověď se vraťme do období let 1998 až 2002, kdy v této zemi vládl kabinet Miloše Zemana. Za něho došlo k masivnímu rozmachu investičních pobídek. Daňové prázdniny, zasíťované pozemky za symbolické ceny a dotace na pracovní místa získával prakticky každý, kdo u nás postavil nějakou montovnu a zaměstnal lidi.

Socialistické vlády, které přišly po Zemanovi, v této politice pokračovaly. Každý rok se chlubily, kolik pracovních míst vzniklo. Průmyslové zóny rostly jako houby po dešti, výrobní linky se zaplňovaly levnou pracovní silou. Hlavně že byla práce. Jenže takhle se bohatství netvoří. Nemůžeme neustále spoléhat, že příjmy u nás porostou jen na základě toho, že umíme něco smontovat.

Čtvrtá průmyslová revoluce klepe na dveře a lidi u pásu budou brzy nahrazeni roboty. Růst minimální mzdy tento vývoj pouze urychlí. Cesta k prosperitě nevede přes dotovaná pracovní místa, ani přes mzdové regulace, o daňových prázdninách pro nadnárodní giganty nemluvě. Naší šancí je vzdělání, věda a výzkum. Čím dříve to pochopíme, tím lépe.