Hrají Turci vůči islamistům vlastní hru?
Ráno 24. listopadu 2015 došlo k události, která má potenciál výrazně ovlivnit konflikt v Sýrii. Turecké F-16 totiž sestřelily ruský stíhací bombardér Su-24M, který (údajně) narušil vzdušný prostor Turecka. Oba členové osádky se katapultovali, avšak jeden z nich byl zabit ozbrojenci syrských Turkmenů a další ruský voják krátce poté zahynul při záchranné operaci. Zatím není jasné, proč vlastně k tomuto vážnému incidentu došlo, ale nelze pochybovat, že Moskva bude na takovou událost reagovat opravdu velmi tvrdě.
NATO oficiálně vyjádřilo podporu Turecku při obraně jeho vzdušného prostoru, vyzvalo však i k umírněnosti. Podle kuloárních informací neskrývali někteří činitelé rozladění nad tím, čeho se Turci dopustili. Jestliže se totiž po pařížských atentátech začala rýsovat jakási naděje, že by Západ a Rusko mohly proti Islámskému státu kooperovat, tento incident jistě znamená vážnou překážku. Také proto je důležité zamyslet se nad příčinami.
Faktem je, že Turci už nejednou varovali Rusko před narušováním svého vzdušného prostoru, a jestliže ruský stroj opravdu „přelétl čáru“, pak se Turci možná prostě rozhodli dát najevo, že už to dále nechtějí tolerovat. Na druhou stranu, ono narušení trvalo pouze velmi krátkou dobu (jen kolem 17 sekund) a v kontextu vyhrocené situace v regionu lze reakci Turků označit jako opravdu mimořádně nešťastnou. Ale nejde tady o něco víc?
Ruský Su-24M totiž působil nad oblastí, kde žijí syrští Turkmeni, nejbližší spojenci Turecka a nepřátelé Asadova režimu, který Moskva chrání. Ankara tedy možná chtěla ukázat svou snahu tyto „soukmenovce“ bránit. Můžeme doplnit, že zástupcem velitele oné turkmenské brigády je jistý Alparslan Celik, významný člen turecké krajně pravicové organizace Šedí vlci. K té náležel také Mehmet Ali Agca, jenž se pokusil zabít papeže Jana Pavla II., ačkoli se dodnes udržuje (nikdy neprokázaný) názor, že za atentátem stála KGB.
V ruských médiích se ale hodně probírá i „ropná“ teorie. Hlavním zdrojem příjmů Islámského státu je pořád ilegální prodej ropy, kterou od islamistů nakupuje leckdo, a to zcela jistě včetně Turecka. Mj. i z toho vychází obvinění, že Ankara přinejmenším potichu toleruje (ne-li přímo skrytě podporuje) Islámský stát, který ji zásobuje levnou ropou. Ruské systematické nálety na rafinérie a cisterny islamistů však tyto obchody (do kterých je údajně zapojen i Bilal Erdogan, prezidentův syn) hodně narušují. Že by tohle byl důvod?
Existuje pochopitelně i prosté vysvětlení, že tureckému pilotovi „selhala pistole“ a že vystřelil spíše pod tlakem situace. Turecká vláda teď nemá jinou možnost než za ním stát, jelikož jinak by vypadala zbaběle, což si coby „mocnost na vzestupu“ na mezinárodní scéně prostě nemůže dovolit. Bez ohledu na opravdové příčiny incidentu jsou však jisté dvě věci. Za prvé, vzdušný prostor nad Sýrií je už nebezpečně „přeplněný“ a riziko takovýchto událostí roste. A za druhé, Rusko rozhodně nenechá tento sestřel bez odpovědi.
První konkrétní kroky pak oznámil generálporučík Sergej Rudskoj. Moskva přerušila všechny vojenské styky s Ankarou, ruská útočná letadla budou vždy operovat pod ochranou stíhaček a raketový křižník Moskva (nesoucí mj. výkonné střely země-vzduch S-300F Fort) byl přesunut blíže k syrskému pobřeží. Ale pravděpodobně ještě důležitější je to, co nedlouho poté oznámil jeho nadřízený, ruský ministr obrany Sergej Šojgu.
Na základně ruského letectva u Latakíje byl totiž umístěn komplet protivzdušné obrany S-400 Triumf, absolutní špička ve svém oboru, a to nejen mezi ruskými zbraněmi. Systém vybavený několika typy radiolokátorů a řízených raket může již dnes spolehlivě sestřelovat vzdušné cíle ve vzdálenosti okolo 250 km a létající ve výšce přes 27 000 m. Navíc by měl ještě letos získat nové rakety s dálkovým doletem 400 km a výškovým dostupem až do spodních vrstev kosmu. Země NATO z tohoto kroku těžko budou mít radost.
Radary systému S-400 budou zcela jistě sledovat veškerý provoz západních letadel nad Sýrií a okolními státy v celém svém dosahu (jenž činí více než 500 km). Pracovat nepochybně budou i ruské systémy elektronického boje, které možná začnou rušit turecké radary. Navíc se nabízí možnost, že by Moskva a Damašek společně vyhlásily zákaz letu tureckých letadel nad Sýrií a při jeho prvním porušení by ruské stíhačky nebo protiletadlové systémy mohly Turkům sestřel adekvátně oplatit. Syrští Kurdové by si určitě nestěžovali.
A pokud za oním incidentem stála snaha Ankary odradit Rusy od náletů na Turkmeny a/nebo ropný průmysl islamistů, pak lze očekávat, že výsledek bude právě opačný. Rusové teď budou na rafinérie a cisterny Islámského státu cílit ještě o to víc a syrské Turkmeny by mohli zkrátka vymazat ze světa. K likvidaci vesnic či neregulérních ozbrojenců nejsou naváděné pumy třeba a těch neřízených má Rusko dostatečné zásoby.
Sestřelení ruského Su-24 je však také velkým varováním do budoucna. Ve vzdušném prostoru Sýrie operují země NATO, arabské státy, Rusové, příležitostně Turci a Izraelci, možná rovněž Íránci. Vytvoření koordinačních procesů, které by měly takovým incidentům zabránit, by jistě bylo na místě, neboť o rozpoutání války mezi NATO a Ruskem nikdo nestojí. Pokud ale Turci hrají vůči Sýrii a islamistům takříkajíc „vlastní hru“, pak ani tyto mechanismy nestačí, protože ty mají bránit důsledkům náhody či nehody, nikoli záměru.
