Doba, kdy stačí jeden přešlap a přijde veřejný lynč, je tady

Ve veřejné debatě jsou žádány silné názory, jasná stanoviska, situace po nich taky často volá. Zároveň se politizuje soukromí, předmětem veřejného posuzování se stávají slova pronesená třeba i v okamžiku vzrušení nebo „pod vlivem“, jeden úlet na Twitteru může člověka vystavit slovnímu lynči, nikdo nikdy neví, co na něj někdo někdy může vytáhnout. Veřejně známý člověk snadnou může stanout před soudem veřejnosti. Snadno se zapomene, že život se těm našim jasným stanoviskům může dost vymykat, odmítá jimi být měřen. Často se odehrává v šedé zóně, kam lidské volání po jednoznačnosti doléhá jen jako neartikulovaný křik.

Výmluvný příklad je aféra kolem dávného prohřešku či zločinu herce a režiséra Natea Parkera. Je jistě pozoruhodná tím, že se dotýká někoho slavného, ale především proto, že se v ní protínají snad všechna témata, jimiž dnešní Amerika (nebo ta její, řekněme pokrokářská část) žije. Parker natočil jeden z nejdiskutovanějších snímků letošního roku, v Česku ještě neuvedené Zrození národa. Už název filmu je svým způsobem provokativní, odkazuje ke stejnojmennému snímku klasika amerického němého filmu Davida W. Griffitha, který vrcholí oslavou rasistického Kukluxklanu. Ve filmu Parkerově se ale rodí jiný národ, jeho hrdinou je Nat Turner, vůdce povstání otroků ve Virginii ve 30. letech 19. století. V otroctví se stal knězem, ve snech se mu prý zjevoval Bůh, inspiroval ho, aby povstal proti otrokářům. Turner a jeho muži svůj boj vedli krutě, nešetřili ženy a děti – motivem podle Turnera bylo upozornit na nelidské zacházení s otroky, včetně žen a dětí. Plakátu dominuje hlava režiséra a hlavního představitele, kolem krku má oprátku z americké vlajky. 

Distribuční společnost Fox za práva uvést Zrození národa zaplatila enormní sumu, o filmu se mluvilo jako o potenciálním hitu podzimní oscarové sezony, Nate Parker mohl pomýšlet na ceny. Jeho snímek má být navíc uveden v době, kdy se zvedá vlna afroamerického aktivismu proti policejnímu násilí, jeho metody a požadavky jsou předmětem někdy intenzivních sporů. Souběžně ale pokračuje vzepjatá (a někdy jistě i přepjatá) diskuse o sexuálním násilí obecně a na amerických univerzitách zvlášť. A v té byl Parker z hrdiny přeobsazený do role padoucha. Dostihla ho minulost (nikdy ji ovšem neskrýval, kauza byla například zmiňována v jeho hesle na Wikipedii). V osmnácti letech byl spolu s kolegou z univerzitního zápasnického týmu obviněn dosud nejmenovanou mladou ženou ze znásilnění. Parkera soud osvobodil, jeho kamaráda (a dnešního spoluscenáristu) Jeana Celestina ale nikoli, ten odešel volný až od soudu vyšší instance, protože před ním už postižená nechtěla svědčit kvůli psychickým problémům. 

Je to nejasná a spletitá historie, z níž Parker nevychází nutně jako zločinec, není ale pochyb, že jeho chování v pořádku nebylo. Měl sex s dívkou, která byla sotva při vědomí, a pak ji „přenechal“ parťákovi. Soud ho nechal jít, protože mezi nimi předcházející noci něco intimního proběhlo. Potom, co americká média začala o kauze psát, bratr tehdejší oběti oznámil, že ve třiceti spáchala sebevraždu. Strašná historie, vůči níž jsou ale i její aktéři i ti, kdo by ji dnes chtěli rozsuzovat, vlastně bezmocní. Nate Parker říká, že po sedmnácti letech je už z něj někdo jiný – věrný manžel, milující otec, hluboce věřící muž. Jeho jednání neodpovídá v současnosti prosazovanému požadavku „afirmativního souhlasu“, nestačí, že partnerka/partner neřekl(a) ne jako v Parkerově případě, mělo by zaznít ano. Jenomže to je až dnešní představa a před sedmnácti lety – ať už Parkerovo jednání považujeme za přijatelné, nebo ne – ještě neexistovala. Kdo by se snažil dnes dobrat pravdy o tom, co se tehdy stalo, narazí do zdi. Lidská paměť je nespolehlivá, ledacos vytěsní či pozmění, ústřední postava toho ošklivého příběhu už neřekne nic, nikdo se ani přesně nedoví, co ji přivedlo k tomu, že si vzala život – jasná interpretace se sice nabízí, většina takových zoufalých činů se ale nedá redukovat na jeden motiv.

V právu existuje promlčecí lhůta, nejenom proto, že po letech je prakticky nemožné získat přesvědčivé důkazy, ale snad je za tím i jakýsi respekt k plynutí času, který vše s pomalou nemilosrdností rozmlžuje a smazává i mění. Osmnáctiletý zápasník Nate Parker a pětatřicetiletý herec a režisér Nate Parker jistě je jedna a táž osoba. Stejně je ale možné mu věřit, že se stal někým jiným, každý má takovou zkušenost nebo alespoň zná někoho takového ve svém okolí. Lidi se někdy skutečně mění, má to spravedlnost brát v potaz. Ta institucionalizovaná jistě ne, ale co ten permanentní soud veřejného mínění? Může mít svoje promlčecí lhůty? A kdo má rozhodnout, že už uplynula? Nate Parker není zdaleka jediná veřejně známá osobnost, která má nějakým způsobem spornou minulost. Gérard Depardieu se dřív chvástal, co všechno provedl v časech své delikventní mladosti, našli by se další. Mění se ale nejenom lidé, taky společnost, časy. Ty nastupující jako by táhla ambice rozsoudit všechno, učinit to transparentním a jednoznačně popsatelným, jakkoliv dávno to bylo, jakkoliv nejasné to bylo. Nakonec můžeme – podobně jako mnohokrát předkové – stát před smutnými a nezodpověditelnými otázkami na konci příběhů. Je to tak frustrující, šlo v nich o životy. Nemusíme už ale být disponováni tu otázku vůbec rozpoznat, nevědomi si té bezmoci, a o to bezmocnější.