Evropa versus zámoří

Poslední dobou sledujeme sílící diskuse kolem mezinárodních obchodních dohod, kde na jedné straně stojí Evropa a na druhé zámoří. Jde o smlouvy s vžitými zkratkami CETA a TTIP, tak se toho držme.

Z historického pohledu, a o ten tady půjde zejména, nejde o nic jiného než o multiraterální dohody posouvající mezinárodní obchod směrem k jeho větší otevřenosti. A stejně jako kdykoliv v historii se objevují velmi silné hlasy vystupující proti takovému pokroku. Změnilo se datum v kalendáři, změnily se konkrétní důvody, ale vše ostatní zůstává až komicky stejné.

Pár slov ke slíbenému historickému kontextu. Světová ekonomika v té podobě, jak ji známe dnes, vzniká v druhé polovině 19. století, kdy se do mezinárodní obchodní výměny zapojují prakticky všechny obydlené oblasti planety – taková je vlastně definice světové ekonomiky. Ta zažívá právě v této době období bezprecedentního růstu spojeného se vším, co to znamená, včetně, a hlavně, růstu životní úrovně, na globální úrovni. Samozřejmě – a nemůže tomu být jinak – v odlišné míře na různých místech, ale celkově a dlouhodobě zcela jednoznačně. Obchodní výměna mezi počátkem 19. století a začátkem 1. světové války vylétla – na hlavu – na svůj pětadvacetinásobek. Byl to právě globální obchod, který byl tahounem ekonomického růstu, i dodnes tolik vynášený průmysl byl až sekundárním momentem – a nakonec i průmysl byl vlastně primárně tažen obchodem.

Klíčovým momentem byl konec 40. let, kdy hegemon tehdejší světové ekonomiky, a ještě více mezinárodního obchodu, Velká Británie, bez nároku na reciprocitu (to je zásadně důležité), tedy bez předchozí dohody s kýmkoliv ostatním, podstatným způsobem snížil vlastní dovozní cla. Proč k tomu došlo je na samostatný text, čili to ponechme stranou. Klíčové je, že tak Británie učinila sama a nečekala, než se na něčem takovém s obchodními partnery dohodne – jak ukazovala minulost, hledání takové dohody ústí ve staleté čekání.

Následující dekáda je pak jakýmsi vyčkáváním, jak to dopadne – a dopadlo to nad očekávání skvěle. Velkou Británii to nezničilo, pravý opak se stal pravdou – stoupl dokonce i objem vybraných cel, protože růst objemu dovezeného zboží předčil míru poklesu sazeb. V roce 1860 se pak k tomuto procesu přidává Francie a podpisem známé Cobden-Chevalierovy obchodní dohody je nastartován proces, který během následujících dvou dekád liberalizuje mezinárodní obchodní výměnu z pohledu několika posledních staletí – a tím pádem de facto i historicky vůbec – na nevídanou úroveň. Nikdy předtím, a do druhé poloviny 20. století ani bohužel nikdy poté, nebyl světový obchod tak prost zákazů, omezení atd.

Rostoucí konkurence vedla ke globálnímu ekonomickému růstu, který neměl obdobu. Nebyla žádná válka, mj. i proto, že kdo spolu obchoduje, spolu neválčí. Takové pravidlo má v historii své výjimky, ale většinou platí. Od konce napoleonských válek svět nepoznal žádnou velkou válku – konflikty byly, ale šlo o časově a prostorově omezené války, které na ekonomiku neměly drtivý dopad, jak to svět znal dřív – a měl poznat později. Konkurence znamenala tlak na efektivitu a to zase vedlo k obrovskému technologickému pokroku, který zpětně vedl ke skokovému snižování mj. i dopravních nákladů – a to zase podporovalo tolikrát zmíněný obchod. Všechno do sebe zapadalo a svět poznával nepoznané.

Byla by to všechno pěkná pohádka, kdyby se to koncem století nezačalo obracet ve svůj pravý opak. První polovina století následujícího totiž přináší nejen dvě největší války v dějinách, ale také nejvyšší úroveň celního protekcionismu, a to i v časech mimo válečných konfliktů. Co vedlo k takovému obratu, když přece kdo chtěl, musel vidět, že volný obchod přináší skvělé výsledky? Německý kancléř-sjednotitel Bismarck podlehl po roce 1873 tlaku domácí zemědělské lobby (sám pocházel z kruhů feudální šlechty, která v agrárním sektoru nově zrozeného Německa hrála dominantní roli) a vyslyšel jejich stesky na drtivý cenový dopad zámořské – a částečně také ruské – zemědělské produkce. Globální produkce s tlakem na efektivitu, padajícími dopravními náklady a vším, co s tím souviselo, posouvala evropské – a tedy i německé – agrární ceny strmě dolů, to vše zesíleno první krizí globálního rozměru po finančním krachu z roku 1873.

Výsledkem bylo, že se Německo přidalo k tehdy silně protekcionistickým Spojeným státům a obrátilo trend poklesu celních sazeb. Postupně se připojují Francie, Itálie a další země, což ústí v praxi tzv. celních válek v 90. letech, které předznamenaly válku skutečnou. A nejsvětlejší věk lidské civilizace se na prakticky půlstoletí převrátil v její nejtemnější hodinu. Existuje názor, a autor tohoto textu ho sdílí, že něco takového s úrovní celních sazeb souvisí přímo; cla jsou vlastně nástrojem ekonomického boje mezi domácími a zahraničními producenty – a co jiného je válka, než totéž přenesené na politickou rovinu?

Tehdejší argumenty jsou nápadně podobné těm, které dnes oponují liberalizaci světového obchodu. Dnes převažují ty opírající se o tzv. ochranu životního prostředí, na rozdíl od 19. století, kdy se pod vlivem stoupajícího vlivu marxistické filozofie operovalo primárně hrozícím dopadem na životní úroveň domácích dělníků, kteří mohou přijít o práci. Ale jinak to bylo naprosto totéž.

Globální konkurence vede ke globálnímu tlaku na efektivitu a tím pádem k úspornějšímu vynakládání zdrojů všeho druhu – tedy k pravému opaku toho, čím dnes zelení a jejich spojenci argumentují. Vše, co této konkurenci naopak stojí v cestě, tyto úspory snižuje a vede k tomu, že zdroje jsou vynakládány méně účelně, než by mohly být. Ekonomie je v tomto ohledu až brutálně jednoznačná. Jenže „užiteční idioti“ (to není urážka, ale vlastně terminus technicus) všech věků a generací právě ekonomií pohrdají a její doporučení odmítají jako technicistní, neberoucí ohled na lidi, krajinu, přírodu, dosaďme si cokoliv.

Pro dohody CETA a TTIP platí, že čím dřív, tím líp a čím víc, tím líp. Míněno čím víc volného trhu a čím méně regulací, množstevních i kvalitativních. Dnes už to nejsou cla, jako v 19. století, pokročili jsme dál k sociálnímu a ekologickému dumpingu, ale v zásadě jde pořád o totéž. Miliardy obyčejných lidí a ty nejchytřejší mozky v historii usilovali o to, aby se snížily přirozené bariéry mezinárodního obchodu a vše tak mohlo být levnější a – globálně -dostupnější. Současně si však – kdysi i nyní – společnými silami pod vlivem bludných argumentů lobbyistických skupin a naivních idiotů vytváříme bariéry umělé, které vše naopak prodražují. Je to absurdní, ale to se dá říct o mnohém. Tak to pěkně nahlas řekněme.