Trump našel slabé místo Číny. Jmenuje se Tchaj-wan

Dne 20. ledna 2017 složil Donald Trump přísahu, stal se 45. prezidentem USA a okamžitě dal najevo, že bude jiný než jeho předchůdci. Energický inaugurační projev, vojenské letouny nad průvodem ve Washingtonu, nové stránky Bílého domu, série exekutivních příkazů. Napjatě se čeká na jeho činy v zahraniční politice, jelikož lze předpokládat, že hlavně vůči východní Asii hodlá postupovat bezmála revolučním způsobem.

Od samého začátku své kampaně se Donald Trump soustředil na několik hlavních témat, mezi něž se (kromě jeho oblíbené „zdi“) řadila i kritika Číny. Tu budoucí prezident obviňoval (mj.) z odsávání pracovních míst z USA, neférově laciného exportu, podporování mýtů o globálním oteplování nebo agresivního chování v jihovýchodní Asii. Je třeba přiznat, že v tom všem měl přinejmenším do určité míry pravdu, ačkoli jeho kritici to samozřejmě popírali, popř. říkali, že je to jen součást jeho populistické předvolební rétoriky.

Některé z nich to muselo přejít už velmi krátce po Trumpově zvolení, když přijal telefonickou gratulaci od prezidentky Tchaj-wanu. Ve svém tweetu tento krok hájil tím, že když Tchaj-wan kupuje americké zbraně za miliardy, není důvod od něj nepřijmout blahopřání. Z pohledu jeho kritiků je na tom snad nejhorší, že i v tomto má pravdu. Ve skutečnosti prostě jen upozornil na jednu dlouhodobou schizofrenii americké zahraniční politiky.

Připomeňme, že na ostrov Tchaj-wan po prohře v občanské válce v roce 1949 uprchli čínští nacionalisté a USA pak třicet let oficiálně uznávaly jejich vládu coby reprezentanta celé Číny. Na ostrově byly rozmístěny americké jednotky a USA posílaly nacionalistům zbraně, zatímco jedna země za druhou postupně „odpadaly“ od vzdorného ostrova a přesunovaly diplomatické uznání ke komunistické vládě sídlící v Pekingu.

V americko-čínských vztazích ale nastal průlom až roku 1972, když do ČLR dorazil prezident Nixon na velkolepou návštěvu. V roce 1979 pak USA uznaly režim v Pekingu a vyhlásily onu (ne)slavnou „politiku jedné Číny“. Američané stále dodávají zbraně Tchaj-wanu, avšak ostrov má z jejich pohledu hodně svérázné postavení. Toho se drží i další země světa (včetně Česka), kde má Tchaj-wan zastoupení v podobě „Úřadů pro ekonomické a kulturní styky“, jimž se ale nemůže říkat „velvyslanectví“, aby se Peking moc nezlobil.

Všichni samozřejmě dobře vědí, že Tchaj-wan je de facto samostatný stát, byť paradoxně je to Tchaj-wan, který sám sebe za takový oficiálně nepovažuje. Formálně se dosud drží toho, že je legitimní vládou celé Číny, ačkoliv prakticky vystupuje pouze jako vláda části Číny. Po vzoru zesnulého vědce Samuela Huntingtona je pak na místě logická otázka, kdy Tchaj-wan dospěje k závěru, že vlastně už vůbec není součástí Číny.

Tato otázka rozděluje i ostrovany. Politické strany tam totiž nedělí primárně socioekonomická linie (tzn. pravice a levice), nýbrž postoj k tomu, co Tchaj-wan vlastně je. Nacionalisté (strana Kuomintang) trvají na původní oficiální interpretaci, zatímco Demokratická pokroková strana, k níž patří nynější prezidentka a vláda, stále hlasitěji hájí specifickou identitu Tchaj-wanu, což by perspektivně mohlo dospět až k vyhlášení nezávislosti.

Pro pevninskou Čínu jde o nesmírně citlivé téma, jelikož jí připomíná, že ačkoli se velice ráda prezentuje jako světová mocnost, ve skutečnosti nemá pod kontrolou ani důležitou část území, které jí „formálně“ patří. Proto také velmi podrážděně reaguje na jakékoliv zmínky o případné nezávislosti ostrova a kritizuje každý kontakt kohokoli s Tchaj-wanem. Čínská média se proto okamžitě pustila i do Donalda Trumpa kvůli jeho telefonátu s prezidentkou „vzbouřenců“, což je standardní termín Pekingu pro představitele Tchaj-wanu.

Čínská oficiální média samozřejmě publikují postoje vedení v Pekingu. Z toho lze ale usoudit, že vedení tehdy ještě nepostřehlo, že Donald Trump je úplně jiným typem politika než všichni předchozí američtí prezidenti. Urážky a výhrůžky na Trumpa nefungují, a jestliže ano, pak jen kontraproduktivně. Čínská reakce ho zřejmě jen utvrdila v tom, že proti ČLR musí vystupovat bez servítků, což dokázal jeden z jeho dalších kroků.

Dne 21. prosince 2016 oznámil, že vytvoří nový exekutivní orgán, tzv. Národní obchodní radu (National Trade Council), která bude formulovat politiku USA v oboru zahraničního obchodu. A když dodal, kdo bude v čele NTC stát, leckomu se asi zastavil dech. Profesor Peter Navarro patří mezi nejtvrdší kritiky Pekingu a stejně jako jeho nový „šéf“ nejde daleko pro ostrá slova. Resumé jeho dřívějších výroků zní zhruba tak, že v Číně panuje odporný, sprostý, drzý, krutý, brutální, bezohledný, prolhaný, zlodějský a totalitní režim.

Není divu, že po Navarrově jmenování spustila Čína další „palbu“ svojí útočné propagandy na Trumpa a jeho tým, který jí ale nezůstal nic dlužen. Trump výslovně řekl, že nevidí důvod pro dodržování „politiky jedné Číny“, pokud Peking nezmění přístup v oblasti měnové a obchodní politiky. Navrhovaný ministr zahraničí Rex Tillerson poté v Kongresu uvedl, že čínské zabírání atolů v Jihočínském moři je na úrovni ruské anexe Krymu.

Vše nasvědčuje tomu, že Trump je naprosto odhodlán zaujmout vůči Pekingu asertivní postoj, který by mohl vygradovat až k obchodní válce. Ona hysterie čínských médií dokazuje, že si to tamní vedení uvědomilo a je tím skutečně zděšeno. Kdo trochu zná asijskou kulturu, ten dobře ví, že hněv a rozhodnost se u Číňanů projevuje zdánlivě mrazivým klidem, zatímco nadávky a výhrůžky jsou projevem slabosti a strachu. Čínské vedení neví, co si s Trumpem počít, jelikož taková osobnost v Bílém domě dosud nikdy nepůsobila.

Trump má nyní řadu možností, jak na Čínu zatlačit právě prostřednictvím Tchaj-wanu. Ostrov provádí přezbrojení svého letectva a námořnictva, takže se logicky nabízí dodávky moderních amerických zbraní, jež předchozí vlády a Kongresy z různých důvodů blokovaly či zdržovaly. Důrazným vzkazem by mohlo být také např. rozsáhlé americko-tchajwanské cvičení, návštěva skupiny válečných lodí US Navy na ostrově či explicitní potvrzení závazku, že Amerika hodlá chránit faktickou nezávislost Tchaj-wanu i silou.

Rovněž lze předpokládat, že Donald Trump bude usilovat o napravení vztahů s Filipínami, jež vede bojovník s narkomafií Rodrigo Duterte. Od Obamovy vlády se dočkal vesměs kritiky, na což reagoval naznačením možného sblížení s Čínou, jež je ale pro Filipíny hlavní strategickou hrozbou. Pokud k sobě Trump a Duterte naleznou cestu, čínské ambice v Jihočínském moři se mohou dočkat velice razantní odpovědi ze strany US Navy.

Téma vztahů s Čínou ale zapadá i do širšího rámce Trumpovy zahraniční politiky. Přestože od kritiků je označována za zmatenou a nekoncepční, nyní lze soudit, že ve skutečnosti za ní stojí naopak důkladně promyšlený plán. Vytvořil jej patrně muž, o kterém se už mluví jako o „šedé eminenci“ Trumpova týmu a jehož jméno je téměř synonymem realistické zahraniční politiky. Někdejší ministr zahraničí Henry Kissinger je i v téměř 94 letech velice vitální a několikrát už se s Trumpem sešel. O jeho zdraví si asi nepovídali.

Kissinger nejspíše navrhl Trumpovi to, co píše i ve své nové knize Uspořádání světa. Mělo by jít vlastně o „obrácení“ onoho Nixonova manévru ze 70. let, který naplánoval právě Kissinger a jehož výsledkem byla pragmatická aliance USA a Číny proti nárůstu vlivu SSSR. Zdá se, že Trumpův záměr dosáhnout jakéhosi narovnání vztahů s Moskvou se organicky doplňuje s tím, že chce vystupovat velmi rázně proti Pekingu. V Rusku může nalézt dost těch, kdo chápou, že v dlouhodobém měřítku je pro ně Čína největší hrozbou.

Trump, Tillerson i Navarro jsou navíc byznysmeni, takže jsou si jistě vědomi i toho, že čínská ekonomika se začíná dost „zadrhávat“. Ostatně celkové vystupování Číny je z velké části také projevem snahy zakrýt slabost a odvést pozornost od domácích problémů. Právě zde se ovšem skrývá past, na kterou ve své knize upozorňuje i Kissinger. Varuje, že americké-čínské vztahy by se nikdy neměly dostat na úroveň skutečné konfrontace.

Přílišný tlak by totiž mohl podnítit narůstající problémy čínské ekonomiky a přivodit jí „ztrátu tváře“, což je v asijské kultuře takřka na úrovni válečné porážky. Vedení USA ani Číny patrně nechce válku, ale postupná eskalace by je k ní mohla dovést, a tak bude v určité chvíli potřeba polevit a nabídnout podanou ruku. Zbývá tedy doufat, že Trump bude Kissingerovi naslouchat také v tom, že kromě biče musí někdy použít cukr.