Virtuální mýty české zahraniční politiky
Česká mainstreamová média se vytrvale snaží vytvářet mýtus, že dosavadní zahraniční politika státu (rozuměj: pravicových vlád) vycházela důsledně z odkazu V. Havla. A teď v ní prý došlo ke zlomu. Není bludnějšího tvrzení.
Když jsem byl v letech 2005 až 2006 českým premiérem, měl jsem možnost občas s V. Havlem mluvit velmi detailně i o koncepci české zahraniční politiky. Zcela jsem se s V. Havlem shodoval ve vztahu k Evropské unii a k NATO. Jeho jasná vyjádření ve vztahu k EU jsem jako předseda vlády jednoznačně proevropsky orientované vlády velmi oceňoval.
Velmi dobře jsem si uvědomoval (na rozdíl od následujících pravicových vlád) význam rozvoje vztahů ČR s novými ekonomickými velmocemi – zeměmi BRIC. Navštívil jsem proto jako předseda české vlády Čínu, Rusko, Brazílii a Indii a vedl plodná jednání s nejvyššími představiteli těchto zemí. Do necelého půl roku po mé návštěvě v Pekingu, při níž jsem jednal s prezidentem ČLR a předsedou KS Číny, s předsedy vlády a parlamentu, Prahu navštívil předseda čínské vlády. Byla to velmi inspirativní návštěva. Toto pojetí zahraniční politiky jsem charakterizoval jako „politiku všech azimutů“. Nevšiml jsem si, že by V. Havel veřejně vyjádřil své výhrady k takovému pojetí české zahraniční politiky. Nestalo se tak ani v interních jednáních se mnou.
V. Havel mi také nikdy nevyjádřil výhrady, pokud jde o vztahy s Ruskem, kde jsem dával jasně najevo zejména zájem o rozšíření hospodářské spolupráce. V této věci jsem měl ovšem velmi vážného konkurenta: prezidenta V. Klause. Tomu na zlepšení vztahů s Ruskem také mimořádně záleželo. A málem se se mnou „popral“ o prioritu při organizaci návštěvy V. Putina v Praze.
ČR, resp. žádná její vláda, se nikdy nehlásila k myšlence osamostatnění Tibetu (nebo dokonce Tchaj-wanu) či k požadavku na jeho autonomii. Takový požadavek nebyl uplatňován ani v době, kdy byl V. Havel nejprve československým a poté českým prezidentem a kdy silně ovlivňoval zahraniční politiku státu. V. Havel zkrátka nebyl romantik, ale realistický politik.
Oslabení pozice ČR ve světě díky politice pravicových vlád
To, že K. Schwarzenberg a pravicové vlády obecně během sedmi let (2007–2013) prakticky zlikvidovaly vztahy s Čínou i s Ruskem, je smutné a je to již – jak doufám – za námi. České pravicové vlády urážely neúnavně také muslimské země (a to nejen arabské), včetně těch umírněných.
Prakticky v celém rozvojovém světě tak ČR ztratila svou předchozí značnou prestiž. Pravicové vlády a prezident Klaus silně zkomplikovali naši pozici v EU a věčným neúčelným kverulováním dostali republiku na okraj EU. Oslabili významně pozici českého státi ve světě.
Zahraniční politika současné vlády má kontinuitu
Rozumím současné vládě a prezidentu Zemanovi, že se snaží zemi z této nepříjemné pozice vymanit.
Současná česká vláda se snaží o pragmatickou a relativně samostatnou zahraniční politiku prováděnou v národním zájmu. Samozřejmě i s jistými ohledy na naše spojenecké závazky. A vládu je potřeba v takové snaze o rozumnou a samostatnou zahraniční politiku podpořit. Odkazem V. Havla jistě není, aby zahraniční politiku českého státu řídil State department USA, resp. nějaký jeho subalterní činitel.
Mýtus č. 2 – relace ČR k Izraeli a arabským státům
Když jsem stál v čele české vlády, prosazoval jsem politiku přátelství a spolupráce s Izraelem a souběžně i s arabskými státy.
Domníval jsem se, že Česká republika má díky historicky vynikajícím vztahům k Izraeli i k arabským státům potenciál přispět ke konečnému mírovému uspořádání na Blízkém východě. Uvažoval jsem o tom využít v této roli osobně právě V. Havla, člověka s mimořádným mezinárodním kreditem. O té věci jsem s ním také mluvil a věřil jsem, že pokud po volbách do Sněmovny v červnu 2006 bude ustavena vláda pod mým vedením, bude možné se o takový projekt pokusit. Topolánkova vláda se ale o projekty tohoto typu vůbec nezajímala.
Pokud dnes někdo (vč. prezidenta Zemana) jednostranně vyzdvihuje vztahy s Izraelem na úkor vztahů s arabskými státy, je to „nová“ tradice, založená v letech 2007–2013 pravicovými vládami. ČR může i v dnešní fázi komplikujících se vztahů Izraele a arabského světa přispět k mírovému urovnání diplomatickými prostředky právě korektností vztahů a přátelstvím s oběma stranami sporu. I to od Sobotkovy vlády očekávám.
Zkrátka, s údajným odklonem současné vlády a prezidenta od odkazu V. Havla v mezinárodních vztazích je to jinak, nežli fantazírují ti, kdo o tom vědí jen opravdu velmi málo. Anebo ti, kdo vedou účelovou propagandistickou válku.
