Temné stránky otce vlasti: Karel IV. a masakry Židů

Když se Karel IV., „otec vlasti“ a podle velké televizní ankety z roku 2005 „Největší Čech“, stal v roce 1346 německým a také českým králem, vypadalo to zejména v západní části jeho říše jako v katastrofickém filmu. Po nástupu klimatické změny v první polovině 14. století, která byla nazývána malou dobu ledovou vyznačující se dlouhou zimou a takřka žádným létem, během něhož se na polích prakticky nic neurodilo, sice přišlo přechodné oteplení, ale oblohu začala zase zatemňovat až miliardová hejna kobylek známá dosud jen z biblických podobenství. Kam hmyz dorazil, ničil vše, co lidé vypěstovali. Střední Evropu sužovaly povodně. A v roce 1347, kdy byl Karlův titul stvrzen mimo jiné korunovací v románské bazilice svatého Víta, do Evropy vstoupila další rána starozákonních rozměrů: „černá smrt“. Morová nákaza, kterou na starý kontinent podle historiků zavlekli námořníci z janovských flotil, se rozhořela plnou silou roku 1348 a propukla jako apokalyptická epidemie zejména rok nato. Tehdy jí během několika měsíců padla za oběť čtvrtina obyvatel západní Evropy. Českému království se nákaza jako zázrakem téměř vyhýbala.

Hrůza německých sousedů ze smrti kosící miliony, kdy na ulicích ležely stovky těl, která hrobníci nestačili svážet do hromadných hrobů, nahrávala fanatickým kazatelům, zvěstem o příchodu soudného dne a fámám, jež se začaly šířit stejně rychle jako mor. Ani dnešní člověk se tehdejší panice a davovému šílenství příliš nediví, když se zamyslí nad tím, jak by lidé reagovali dnes, kdyby si během krátké doby smrt vzala třetinu lidí žijících na území Německa.

Za viníky byli brzy označeni Židé. Byli obviněni, že tráví studně křesťanů. Německá města zachvátila vlna pogromů. A tehdy nastává nejtemnější kapitola v kariéře „největšího Čecha“, o níž se v oslavných biografiích zpravidla nepíše. Přestože Židé byli podle královských zákonů a také podle buly papeže Klimenta VI. z léta 1348 pod ochranou (za což platili tučné daně), rozhodla se davové psychózy zneužít elita ovládající některá velká města. Přední představitelé Norimberka uzavřeli s Karlem IV. smlouvu, že pokud tamní Židé „budou vybiti nebo město opustí“, připadnou jejich domy a majetky vládcům města. Karel IV. musel tušit, co se bude dít, rozhodl se ale zavřít oči s cílem získat podporu velkých měst v boji proti svým politickým protivníkům.

Jen pár dní po uzavření poslední z řady těchto dohod propukla v Norimberku zvěrstva, jaká se znovu odehrála až téměř o šest set let později, za nacistů. Během jednoho dne, 5. prosince 1349, bylo ubito nebo upáleno 560 norimberských Židů. Synagoga i židovské domy byly strženy a na jejich místě vznikl Hauptmarkt, na němž dnes probíhají i mezi Čechy oblíbené vánoční trhy, a byl postaven kostel Panny Marie. Právo beztrestně těžit z židovského majetku v případě násilností přiznal Karel IV. za půjčku peněz také radním ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byli zavražděni všichni tamní Židé 15. července 1349. A když Židy vybili o Velikonocích 1350 obyvatelé Chebu, král jejich vraždění oficiální listinou pardonoval.

Celý text Vladimíra Ševely čtěte v aktuálním čísle Týdeníku ECHO zde