Otevřený dopis: Donalda Trumpa prosím ne

Čím odjakživa trpí česká politická kultura? Přece nedostatkem otevřených dopisů! K vyřešení tohoto palčivého nedostatku by měl v rámci svých možností přispět každý. A protože nechci zároveň přispívat k destabilizaci politické situace, jakou způsobují útoky médií na politiky, zvolil jsem formu dopisu vlastní redakci. Předmětem mého dopisu je veřejná výzva: když už se rozhodnete zařadit nějaké téma z americké politiky, nepište, prosím, o Donaldu Trumpovi.

Umím si představit, jak k tomu dochází. Trump je zaprvé relativně známou osobou, protože se pohybuje na veřejnosti už dlouho – pamatuji se, že jsem o něm poprvé četl v časopise, který jsem ukořistil od nějakého amerického turisty, se kterým jsem se setkal v 80. letech, v době, kdy nikdo neznal Billa Clintona, natož Baracka Obamu. A zadruhé je je Trump nepříliš sympatická a kontroverzní postava hlásící se k Republikánské straně. Což má za následek, že o něm americká mainstreamová média ráda čas od času píší. Vyhovuje to potřebě jejich redaktorů a čtenářů ujišťovat se o tom, že Republikánská strana je místem pohostinným vůči idiotům. O srovnatelných trapných postavách na americké levici nereferují tatáž média ani zdaleka s takovou pečlivostí. Buď jim nepřijdou tak trapné, jelikož jejich názory jim nejsou tak vzdálené, anebo, pokud přijdou, mají tendenci to nerozmazávat, aby levici nepoškodila. Je to běžný projev jejich politické tendenčnosti. Český editor vybírající zprávy z USA si to často neuvědomuje.

Což je škoda, neboť Donald Trump není reprezentativním představitelem Republikánské strany. Zprávy o něm o něm jednak vytvářejí zavádějící dojem o americké politice, jednak zabírají místo zprávám o tom, co se v ní opravdu děje.

Donald Trump je realitní developer, který se stal známý svými projekty kasin a hotelů nesoucích zpravidla jeho jméno, z nichž několik zbankrotovalo. Dále je znám bombastickým, egoistickým vystupováním a okázalým životním stylem, jakoby zamrzlým v 80. letech a netknutým syntézou „buržoazního bohémství“ 90. let, jak to nazval novinář David Brooks. V neposlední řadě je předmětem fascinace jeho účes – všem módním vlnám vzdorující přehazovačka, o níž panují nekončící dohady, zda se jedná o jeho vlastní vlasy, tupé či vlasový implantát. Speciální zajímavost pro nás má fakt, že jeho bývalou manželkou je Ivana Trump, rozená Ivana Zelníčková. Právě ona je původcem Trumpova agramatického přízviska „The Donald“, jež si američtí novináři oblíbili.

Až poslední řadě pak je Trump známý svými výpravami na pole politiky. Poprvé mluvil o své možné prezidentské kandidatuře v roce 2000, jako nestranický kandidát. V roce 2010 mluvil o tom, že by se ucházel o republikánskou nominaci v roce 2012. Proslýchalo se i, že zaměstnal nějaké kampaňové profesionály a objednal si průzkumy. V roce 2011 ovšem oznámil, že kandidovat nebude. V roce 2013 se znovu začalo mluvit o jeho možné kandidatuře, údajně na průzkumy utratil až milión dolarů.

Co je jeho hlavním příspěvkem republikánskému politickému diskursu? Nikdy se kloudně nevyjadřoval k žádným meritorním politickým otázkám. To, s čím se vracel na televizní obrazovky, byly vždy jen provokativní kecy. V roce 2011 vdechl nový život konspirační teorii o tom že Barack Obama není americký občan, který už mezitím pomalu utichala. Jinak ovšem konzervativní aktivisty nikdy nijak zvlášť nenadchl (o konzervativních komentátorech a intelektuálech se nemá cenu zmiňovat, ti ho nikdy nebrali vážně). Jeho vystoupení na nedávné konferenci CPAC, pravidelném velkém srazu konzervativních aktivistů, vzbudilo minimální nadšení a naopak i projevy nevole. V hlasování účastníků o tom, koho by si přáli za kandidáta na prezidenta, skončil Trump osmý. „Čím dříve přestane Trump mrhat náš čas svým bezvýznamným honěním ega, tím lépe,“ napsal Neil Dewing v konzervativním časopise The Federalist. „Donald Trump léta šaškuje s předstíráním, že bude kandidovat na prezidenta a řada lidí ho bere vážně, včetně lidí na této televizní stanici, což mě dohání k šílenství,“ postěžoval si komentátor konzervativního časopisu National Review Jonah Goldberg v televizi Fox News.

Donald Trump z mnoha důvodů nikdy nebude kandidátem Republikánské strany na prezidenta. Zaprvé Američané, zejména pravicoví, tolerují sobecké zbohatlíky lépe než Evropané. Nemají problém považovat jakékoli legálně nabyté bohatství za legitimní. To ale neznamená, že by každého boháče přímo obdivovali či si ho přáli ve veřejném úřadě. Lze očekávat, že po osmi letech Baracka Obamy mohou Američané chtít více byznysově orientovaného kandidáta, ale ani oni si nemyslí, že by hodnoty, které Amerika teď potřebuje, ztělesňoval majitel kasin.

Za druhé Američané nepovažují prezidentský úřad za nástupní pozici v politice. Jak upozornil nedávno Jeffrey Anderson v časopise Weekly Standard, Američané mají historicky překvapivě konstantní nároky na požadovanou praxi pro nejvyšší úřad zemi: „Až na pět výjimek těch 38 mužů, kteří byli v našich dějinách zvoleni prezidenty (a neocitli se v úřadě jinou cestou), bylo nejdřív zvoleno senátorem, guvernérem nebo viceprezidentem anebo zastávali pozici v kabinetu. Z těch pěti výjimek byli čtyři generálové a národní hrdinové (Washington, Taylor, Grant a Eisenhower). Pátý, Abraham Lincoln, byl bývalým členem Sněmovny reprezentantů a předním mluvčím k zásadní otázce své doby.“

Trump by tedy musel pokořit pozoruhodně silnou statistickou zákonitost. V jeho charakteru a kariéře nenajdeme nic tak impresivního, co by přimělo Američany, aby si ho cenili srovnatelně s Lincolnem nebo Eisenhowerem.

Tutéž prosbu bych rád vztáhl i na Sarah Palinovou. Ta sice byla guvernérkou Aljašky a viceprezidentskou kandidátkou Republikánů v roce 2008. Ale od té doby, co neuspěla, se její kariéra čím dál tím víc podobá špatnému sitcomu. Republikáni ji zpočátku měli tendenci hájit, protože způsob, jakým s ní zacházela média, považovali za nefér. Viděli v něm snobství, s jakým reportéři elitních médií nahlížejí lidi, kteří nemají stejné univerzity jako oni a stejné zájmy jako oni. Ale Palinová, místo aby na sobě začala po volební porážce v roce 2008 systematicky pracovat a doplnila si znalosti a dovednosti, které se vyžadují od politika s celostátními ambicemi, rozhodla se stát hvězdou televizních talk show a Facebooku, kde většina jejích vystoupení má charakter protiútoku na mediální útoky na ni. I ona si zahrává s tím, že možná bude, a možná nebude kandidovat. Sama přiznala, že poslední vyjádření na téma, že o kandidatuře uvažuje, z ní vymámil „dotěrný reportér, když jsem propagovala svou show na televizní stanici Sportsman Channel,“ což je výmluvné. Po jejím vystoupení na CPAC, „dlouhém, bezcílném, místy téměř nesouvislém projevu, byli mnozí na rozpacích, jakou roli by měla hrát v republikánské politice v době počínající prezidentské kampaně,“ napsal Charles C. W. Cooke v National Review. „To je myslím dobrá otázka a dovolil bych si nabídnout odpověď: co takhle žádnou?“

Trump i Palinová se stále udržují v médiích, protože to je to, co dělají. A média je za to mají ráda, protože mají tendenci říkat nehorázné věci. Ale nemají vliv na reálný vývoj americké politiky. Sledováním jejich exhibicí bude čtenář informován o vývoji americké politiky asi tak solidně, jako zájemce o českou politiku sledující vystoupení Tomia Okamury.