Izrael patří do rodiny, chceme od něj víc
KOMENTÁŘ
Stanislav Biler napsal jednu velmi podnětnou myšlenku, která by neměla zapadnout: zahraniční zpravodajství českých médií je dlouhodobě slabé, vysílá málo zpravodajů na na místa dění a spokojuje se s přebíráním agenturních zpráv. To je svatá pravda už dlouho, sám jsem to kdysi před patnácti lety zdokumentoval pro případ USA, kde měly česká média ve srovnání s jinými evropskými zeměmi mnohem méně korespondentů, než by odpovídalo velkosti a bohatství naší země. A od té doby je to jen horší. Dnes už zní neuvěřitelně, že ještě před pár lety měla některá česká privátní média stálé zpravodaje v Bruselu. Zpravodajství má pak typicky „headlinovitý“ charakter: začaly, boje, pokračovaly boje, zahynulo tolik a tolik, mezi nimi žen a dětí, varoval před humanitární katastrofou, sešli se k jednáním, OSN/EU/USA vyzvaly. Je to způsobeno tím, že se přebírají agenturní zprávy, které nejsou zamýšleny jako zevrubné zprávy, ale i domácí neochotou, nezájmem či neschopností chápat.
Jinými svými tvrzeními mě Biler už tolik nepřesvědčil, bohužel počínaje tím, jak charakterizoval můj článek: „Větší tragédii předvedl Martin Weiss, který velmi rychle zamířil k obvyklému vyústění - kdo neschvaluje jednání Izraele, je nepřítel Izraele, je nepřítelem Židů a nejspíš tedy antisemita. Takhle vzniká ona zeď, kvůli níž o tomto konfliktu nelze vést žádnou smysluplnou debatu.“ Ten popis je založen na triviálním logickém lapsu – záměně „každý“ za „existuje takový, který“. Není pravda, že každý, kdo neschvaluje jednání Izraele, je antisemita. Je ale pravda, že existují ti, kteří kritizují jednání Izraele z otevřeně antisemitských pohnutek, není jich málo, přibývá jich a svůj názor považují za mainstreamový a společensky přijatelný. Odsudky politiků na něj nemají vliv. Psal jsem o disproporci reakcí na různé momentálně probíhající války, ne o tom, že by izraelský útok v Gaze měli všichni schvalovat.
Tito lidé velice dobře rozumějí distinkci, kterou Biler zdůrazňuje: nezaměňujme stát jako takový s jeho vládou. Vědí, i že podobně existuje rozdíl mezi odmítáním Židů jako lidí a odmítáním určité ideologie. Právě proto přece ten belgický majitel kavárny napsal na ceduli ve francouzštině „Sionistům vstup zakázán“ a v turečtině „Židům vstup zakázán“, ne?
Biler má pravdu, že jestliže Izrael považujeme za ostrůvek západní civilizace v nepřátelském regionu, musíme od něj požadovat, aby tomu dostál. Na někoho, kdo takříkajíc patří do rodiny, klademe vyšší nároky. Potud má „selektivní pobouření“ své oprávnění. Z toho vyplývá spousta věcí, které lze Izraeli vytýkat ohledně zacházení se svými Araby, politiky vůči Západnímu břehu, jeho diplomatické strategie za celá léta a podobně. Tady opravdu argumenty, že izraelští Arabové mají fakticky v některých ohledech lepší práva a životní podmínky než kdekoli jinde na Blízkém východě, neobstojí.
Jenže to bohužel neřeší problém, co konkrétně s Gazou. Hamás, který Gaze vládne, není přístupný diplomatickému jednání. Jeho cílem je zničení Izraele. To Biler ví, předpokládám? Ono to zní jako klišé, určití lidé to pořád opakují. Ale co dělat, když je to klišé pravdivé? A není to tak, že Hamás ten cíl jen deklaruje, jako Sovětský svaz až do konce oficiálně deklaroval, že jeho cílem je nastolení komunismu, i když už aspoň třicet let všichni věděli, že žádný komunismus nebude. Hamás boji proti Izraeli setrvale věnuje veškerou svou energii, přesměrovává na něj veškeré své zdroje. Při stavbě tunelů, které jsou jádrem současné strategie Hamásu, mimochodem zahynulo 160 dětí. Nikdo nepostoval jejich fotografie na internetu, nikdo o nich netweetoval, nikdo zprávy o nich nepromítal na žádný parlament.
Další problém je, co se o dění v Gaze dovídáme. Konkrétně problém, že Hamás vyvíjí úsilí, aby se informace o tom, jak zneužívá civilisty jako živé štíty, nedostaly ven. Zahraniční reportéři se tomu většinou podřizují, aby si udrželi „access“, případně zdraví či život. Pročpak asi reportér Wall Steet Journalu rychle smazal tenhle tweet („Jakpak se asi cítí pacienti nemocnice Šifa, když ji Hamás uprostřed bombardování používá jako bezpečné místo pro setkávání s médii“)? Je to jeden případ z mnoha, s jedním novinářem Reuters jsem o tom nedávno mluvil osobně. A tohle je přece relevantní pro posuzování míry viny za ty dětské oběti.
Jistě, tady přirozeně od Izraele chceme víc než od islamofašistických gangsterů. Jenže co přesně?
Izrael se od současné západoevropské civilizace v něčem liší: uvědomuje si, že za svou bezpečnost a přežití je odpovědný sám, že když se o ně nepostará, nikdo to za něj neudělá. Jistěže by se spousta zemí postavila na jeho stranu, ale jejich odsudky v OSN by mu nebyly nic platné. To pro současnou Evropu neplatí, ta tomu za léta pod americkým bezpečnostním deštníkem odvykla a znovu se to nenaučila. Kdyby se dnes Putin rozhodl obětovat veškeré vztahy se Západem a vojensky obsadit pobaltské země, nestane se nic. Převálcuje je za pár hodin. Ano, slyšel jsem, že jsou v NATO. Ale obranné plány NATO jsou nedostatečné a hlavně rozhodující evropští politici by nešli do konfliktu. Řídili by se imperativem vyhnout se válce doslova a do písmene za každou cenu. Tak to je, stačí chvíli poslouchat Němce, Italy, Francouze. Narativ, kterým by se to omluvilo, je hotový a živý. Opakuji – kdyby se Putin rozhodl politicky obětovat všechno, což doufám neudělá a tudíž bude mít doufám západní politika účinek. Ale Izrael má v Hamásu soupeře, který je ochoten obětovat všechno a všechny.
Tenhle kontext v mnoha popisech současné války chybí, jakkoli ještě stále platí, že „v českém mainstreamovém politickém i mediálním diskurzu dlouhodobě převládá podpora a obhajoba Izraele,“ jak píše Biler. Přikládal bych to tomu, že Česká republika bez ohledu na různé Adamy Bartoše patří k zemím nejméně podléhajícím antisemitským stereotypům. Rozhodně ne tomu, že tu převažuje lhostejnost k civilním a dětským obětem. Těch snad lituje každý ve všech válkách.
Všechno ovšem schvalovat určitě nelze. Například Biler píše, že lze pochopit „cílený odvetný útok“. To tedy jistě ne, to by bylo morálně velmi pochybné. Odvetný útok bez strategického smyslu, vedený primárně emocionálním záměrem potrestat, a nikoli zlikvidovat ofenzivní kapacity protivníka, bych schvalovat rozhodně nemohl.
