Tajemství lidského štěstí. Už jsme mu na stopě

Mezinárodní tým genetiků pod vedením Meike Bartelsové a Philippa Koellingera z Vrije Universiteit Amsterdam zveřejnil v předním vědeckém časopise Nature Genetics výsledky rozsáhlé studie, která čerpá z údajů o dědičné informaci bezmála 300 000 lidí. Vědce zajímalo, jak se liší dědičná informace šťastných a nešťastných lidí, a ohlašují objev tří variant lidské dědičné informace, které přispívají k pocitu štěstí a životní pohody. Další dvě nově objevené varianty lidské DNA jsou spojené s různými projevy duševních depresí a jedenáct míst lidského genomu spolurozhoduje o míře, v jaké jsme náchylní k neurózám.

Už dříve se ukazovalo, že pocit životního štěstí a pohody by mohl mít dědičné základy. Naznačovaly to výsledky studií na dvojčatech. Pokud bylo jedno z dvojčat pohodář, tak byla poměrně velká šance, že v pohodě žije i druhé dvojče. A naopak. Pokud bylo jedno z dvojčat se svým životem permanentně nespokojené, žilo často se stejnými pocity i druhé. U jednovaječných dvojčat byla shoda vyšší než u dvojvaječných.

Vědci nebrali tato fakta na lehkou váhu, protože spokojenost lidí leží v centru zájmu celé společnosti. Zvláště politici se intenzivně zajímají o to, co lidi štve, nebo je jim naopak příjemné. Je otázka, zda je k tomu motivuje touha po nápravě věcí, nebo zda jim jde jen o to, aby poplatně „hlasu lidu“ upravili svou rétoriku nebo témata předvolební kampaně. Není žádná novinka, že když se lidem zahraje na tu „jejich strunu“, hlasy se do volebních uren jen hrnou. Nic na tom nemění, že to nejednou bývá hra veskrze falešné a předvolební sliby ani nemohou být míněny vážně. To ale význam spokojenosti lidí nijak nesnižuje. Není totiž jedno, jestli jsme spokojení nebo máme „blbou náladu“ třeba i proto, že nespokojenost s životem se významně promítá do našeho zdraví. S frustrací narůstá nejen riziko psychických problémů, ale i mnoha civilizačních chorob, jako jsou infarkty myokardu, mozkové cévní příhody nebo zhoubné nádory.

Meike Bartelsová hodnotí objev svého týmu zároveň jako „milník i startovní čáru“.

„Milník je to proto, že konečně s jistotou víme, že existují dědičné předpoklady pro spokojenost v životě. Startovní čára je to proto, že tři varianty, které jsme objevili, představují určitě jen zlomek toho, čím se od sebe liší spokojení a nespokojení lidé. Těch variant bude ve hře mnohem více,“ říká Maike Bartelsová.

Co se skrývá v genomu

Od 26. června 2000, kdy bylo oficiálně ohlášeno přečtení lidského genomu, přinášejí sdělovací prostředky dnes a denně zprávy o objevu „genu pro X“. Za „neznámou X“ lze dosadit prakticky cokoli. Lenost či pracovitost, věrnost či záletnictví, slabošství či pevnou vůli nebo životní pohodu či frustraci. Zrada podobných zpráv tkví v tom, že jen málokdy objektivně uvádějí, jak velký má „gen pro X“ na ono „X“ skutečně vliv. Často jde o efekt slabý, který je významný jen ze statistického hlediska. Lze jej vysledovat v početné populaci. Pro konkrétního jednotlivce nemívá velkou vypovídací hodnotu. Pokud má někdo dědičnou vlohu zvyšující riziko Alzheimerovy choroby, neznamená to, že tuto devastující nemoc skutečně dostane. A naopak, ten kdo tuto vlohu nezdědil, není před Alzheimerovou chorobou spolehlivě chráněn.

Dokonce i tyhle celkem chabé efekty se můžou rozplynout jako pára nad hrncem. Věhlasné vědecké časopisy uveřejnily studie, které odhalily např. geny pro homosexualitu nebo pro sklon k duševním depresím, aby autoři po nějaké době přiznali, že studie měla „mouchy“ či dokonce „díry“ a objev odvolávají. Neznamená to, že by homosexualita, duševní deprese nebo třeba inteligence neměly významný genetický základ. Ten je ale velmi komplikovaný a rozhodně nestojí a nepadá se změnou na několika málo místech dědičné informace. Navíc tu s genetickými předpoklady vstupují vždycky do hry i vlivy vnějšího prostředí – od výživy až po vzdělávání.

Navzdory tomu se vyplatí pátrat i po jednotlivých variantách dědičné informace, které přikládají pouhé „zrnko písku“ do stavby některé z našich vlastností nebo schopností. Pokud nepoznáme jednotlivé vlohy, nedáme si nikdy dohromady celkový obraz. Maike Bartelsová, Philipp Koellinger jsou si toho dobře vědomi.

„Odhalení dědičných vloh pro spokojenost v životě nám dovolí lépe pochopit vzájemnou souhru dědičnosti a vnějších vlivů, protože i naše prostředí má do určité míry vliv na to, jak prožíváme spokojenost,“ říká Bartelsová.

Co nám dělá dobře

Varianty dědičné informace, které přispívají ke spokojenosti v životě, si nelze představovat tak, že kdo tyto varianty má, ten snáze přijde k penězům, fungující rodině, dobrému zaměstnání a dalším „příjemnostem života“. Věci se mají přesně obráceně. Ze dvou lidí, kteří jsou na tom stejně dobře (nebo špatně), je výrazněji spokojenější ten, který po rodičích zdědil vlohy pro „šťastný život“. Třeba proto, že mu nedělá problém řídit se zásadou našich moudrých předků: „Raduj se z toho, co máš, a neužírej se kvůli tomu, co nemáš a třeba ani mít nemůžeš.“ Nebo proto, že ví, že závist druhých si musí člověk zasloužit. Jen málokdy nám okolí závidí něco, k čemu jsme přišli jako slepí k houslím. Většinou si lidé závidí výsledky tvrdé práce. Závist okolí by nás neměla mrzet ale naopak těšit, protože to je neklamná známka, že jsme byli v něčem po zásluze úspěšní. Jenže ruku na srdce, kdo to vždycky a za všech okolností zvládne?

Zatím není jasné, jakým způsobem ony tři genetické varianty přispívají k procesům v lidském mozku, jež vyústí v naši duševní vyrovnanost a spokojenost. Ale to se zcela jistě dříve nebo později ukáže. Pokud si ovšem dříve nepřečteme dementi, v kterém autoři objev „genů štěstí“ odvolají. Ale taková už je věda. Za pravdou se neřítí po rovné magistrále, ale klopýtá stezkou plnou omylů.