Muslimské matky vychovávají ze synů neschopné lůzry, říká autorka

Muslimka a právnička Zana Ramadaniová (33), bývalá aktivistka hnutí Femen, napsala bestseller. Ve své knize vystupuje proti falešné toleranci, konzervativnímu islámu, machismu muslimských mužů a proti muslimským matkám, které selhávají při výchově. Její kniha, která vyšla letos v březnu v Německu, kam se přestěhovala s rodiči ze Skopje ve svých sedmi letech, se jmenuje Zahalená hrozba - moc muslimských žen a bludařství tolerance Němců (Die verschleierte Gefahr – die Macht der muslimischen Mütter und der Toleranzwahn der Deutschen).

Reakce na knihu jsou prudké, říká v interview pro švýcarský list Tages Anzeiger SontagsZeitung. Výhrůžek, které dostává od konzervativních muslimů, je nepočítaně. „Nazývají mě děvkou, hrozí mi znásilněním a zavražděním, a od doby, kdy jsem těhotná, mi vyhrožují, že mi vykopou dítě z těla,“ říká. Má přirozeně strach, ale snaží se jím nenechat ochromit.

Tyto reakce si vysvětluje tím, že je muslimka. „Kdybych byla Němka, označovali by mě za rasistku a nacistickou štětku, tyhle výtky přicházejí vždycky. To, že jsem muslimka, situaci jen znesnadňuje a zhoršuje. Že vyjadřuji kritiku jako žena, je úplně to nejhorší.“ Obává se, protože přesně ví, o čem mluví.  

Z krachující integrace činí autorka odpovědnými především také ženy. „Ženy jsou největšími utlačovatelkami dcer,“ vysvětluje v rozhovoru. Ty jsou totiž v muslimském světě odpovědné za zachování rodiny, nikoli muži. „Synové můžou prodávat drogy, být násilničtí, to ale není pro matky žádný problém, protože tím netrpí čest rodiny. Avšak panenství dcer musí být zachováno za každou cenu.“ Jinak matka selhala a zostudila celou rodinu.

„Synáčkovský kult“ považuje Ramadaniová za fatální. Ze synů se vychovávají „princové“. "Jsou rozmazlováni, hýčkáni, obsluhováni, a tím nakonec vychováni k neschopným lůzrům. Selhávají, protože Západ je společnost založená na výkonu, doma je ale učí něco úplně jiného. Neznají, že se od nich něco požaduje, že se musejí namáhat. „Když pak ztroskotají, dávají vinu všem ostatním. Učitelce, té nevěřící couře, která synovi nemá co říkat, anebo obecně lidem na Západě, kteří jsou všichni rasisté a muslimům nedávají žádnou šanci.“

Ramadaniová si to musela zažít na své vlastní kůži. Zatímco její otec pocházel z liberální rodiny a rychle se integroval, její matka se s Německem nesžila, hodiny telefonovala do své vlasti. „Tamní hodnoty a morálka pro ni byly stále důležitější. Protože Němci platí za nevěřící a Němky za coury, měla jsem pocit, že čím jsem starší, tím více mě musí kontrolovat. Protože bych mohla pošpinit čest rodiny a pak si nemohla vzít za manžela žádného Albánce.“

Jednu chvíli na ni matka povolala syny. Týž večer proto Zana Ramadaniová utekla do azylového domu pro ženy, protože jinak jí hrozilo, že by ji odvezli zpátky do Makedonie a tam ji nuceně provdali.

Nepochopitelné pro autorku je, jak se lze na nošení šátku, který je výrazem „pohlavního apartheidu“, dívat jako na svobodnou volbu. Jedním z důvodů radikalizace muslimů je podle ní „toleranční poblouznění“ Západu. Západní politici se podle ní dlouhé roky dvoří radikálnímu islámu, jeho zástupci jsou zváni do každé talkshow. Oproti tomu umírněné hlasy téměř není slyšet.

I muslimové, kteří do konce minulého století ani nechodili do mešity, mají nyní najednou pocit, že „být muslimem znamená vlastní identitu“. A kvůli vší západní toleranci jsou ti tolerantnější mezi muslimy vydáváni všanc radikálním muslimům, dodává Ramadaniová.