Netušim, kde leží Čomsko. Můžu za to, že jsem nedonošenej?
„Můžu za to, že jsem nedonošenej?“
„Nebudu se ti posmívat, že seš nedonošenej, ale aspoň teď vím, kdo ste to vy – lingvisti.“
Cituji nepřesně Šimka a Grossmana, kteří ani netušili, že existuje jakýsi poddruh lingvistů - lingvista čomský. Nemám sice ani ponětí, kde leží Čomsko, ale čomština je tamními lingvisty zřejmě kultivována v tom směru, aby se v ní dalo dobře vyjádřit kydání hnoje na Spojené státy, Izrael a Havla. Důležitým znakem čomských lingvistů je, že všechno ví, všude už byli a od všeho mají klíče. Jeden exemplář se nedávno objevil i v Česku a prý je ze všech nejcitovanější. Jestli takový žebříček existuje, tak ocituji našeho zpívajícího kazatele Sváťu Karáska, abych nahonil undergroundu nějaké body:
„pak přijdou nějaký nemehla
že náš svět zbaví od všeho zla
pak stavěj lágry a komory
ve snaze by svět očištěn byl.“
Krajně podezřelí jsou totiž všichni, kteří umí bez mrknutí oka odpovědět na každou otázku. Všichni, kteří tvrdí, že mají zaručený recept na to, jak se budou mít ostatní dobře a dušují se, že to myslí upřímně.
Společenské vědy se totiž dají úspěšně kurvit dost dlouho, protože lid je pořád ochoten žrát i s navijákem i ty nejpitomější návnady. Kdyby někdo odmítal platnost přitažlivosti zemské, je jednoduché ho vyvést z omylu třeba tím, že mu pustíš cihlu na nohu, ale jaký důkaz provést, je-li blbým směrem vedena společnost? To trvá roky, nebo spíš desetiletí, a otázkou je, jestli to za ten čas stojí.
Uplynulý víkend ve mně zanechal dva naprosto odlišné dojmy. V sobotu jsem moderoval mini-festiválek v Radotíně. Od tří do jedenácti u hospody na břehu Berounky hrálo jak o život pět androšských kapel. Skvělá nálada, slušné počasí, prý i pivo bylo dobré a holky krásné. Potřebné prachy jsme vybrali do klobouku a nikomu se nechtělo domů. A tak není divu, že jsem v neděli vstával, když už měl Moravec první otázku položenou.
Náměstek vrchního státního zastupitelství v Olomouci předváděl další díl už rok trvajícího seriálu - „jak odůvodnit palácový převrat“. Mimochodem, stál za prd nejen z právního, ale i z estetického hlediska. To v Rusku alespoň vždycky pořadovým krokem napochoduje do Kremlu v parádních uniformách Petropavlovský pluk. Zatímco u nás se nějací bubáci v kuklách z Urny vplíží do Strakovky – to je úroveň. Nicméně prokurátor (novější pojmenování „státní zástupce“ se v tomto případě moc nehodí, zastupoval jen jednu mocenskou skupinu) dělal co mohl, aby dodatečné „vrtění psem“ bylo pro obyvatelstvo dostatečně věrohodné. Ale zase, jde tady spíše o „nejapné kinklání českým voříškem“. Otázka je jednoduchá a spíše řečnická: má vůbec smysl pouštět si ty kecy do bytu, do uší a do hlavy?
Lidi, kteří tančí u Berounky, protancují patrně i tuto nastupující operetní normalizaci, mají totiž výdrž, tančili už ve stodolách undergroundových baráků za té normalizace skutečné.
Já vím, že je dobré umět odhadnout předem, jestli začíná pro bigbít krušná doba, ve zdejší kotlině jsou totiž dlouhé pačesy, číra a rock, obvykle lakmusovým papírkem úrovně svobody. Dobrá zpráva je, že undergroundová rádia hrají, naše časopisy, knížky a cédéčka vycházejí, výstavy, koncerty a festivaly probíhají. Realitou je nutnost nepodléhat iluzím, že by politický systém generoval svobodu, to je zrovna taková píčovina jako když si někteří chartisti mysleli, že mluví za mlčící většinu. Špatná zpráva je to, že vektor je nastavený směrem dolu a Bůh ví, kdy se ho zase podaří otočit. Pro tento stav je charakteristické, že se opět musí v některých novinách (přibývá jich) číst mezi řádky. Tak například, Lidové noviny otiskly velký článek o Walesovi, zdůraznily epizodu jeho kontaktu s polskými ubeky (jejich estébáci). Ale moudro, které z toho čouhá, tam napsané není: když mohl být vůdce Solidarnošči Bolkem, proč by nemohl být náš chlebodárce Burešem.
