Co s miliony běženců před branami Evropy?

Příjem syrských uprchlíků do České republiky je závažná otázka, o které by měli v budoucnu občané rozhodnout v referendu, říká ministr vnitra Milan Chovanec z ČSSD. Prohlásil to v nedělní diskusi České televize. Zatím podle něj není jasné, kolik běženců by k nám mohlo přijít.

„Chudákům, kteří potřebují pomoc, pomozme. Pomozme jim klidně na území sousedních států zemí, kde se boje vedou, „řekl ministr. Upozornil na nebezpečí přílivu bojovníků Islámského státu, kteří se budou navracet do Evropy. „Kolem nich mohou vznikat ostrůvky nestability,“ říká. Jenže členové vlády v tom nejsou jednotní.

„Mluvit o referendu a přehazovat zodpovědnost mi přijde v dané situaci, kdy lidé z těch postižených oblastí potřebují urychlenou pomoc, za alibistické,“ řekl pro media ministr zemědělství a první místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka.

Jurečka to považuje za alibismus. „Ještě, že se tak trapně nechovaly státy k našim emigrujícím občanům v době komunismu. Dnes bychom to měli umět také vrátit jiným lidem v podobné situaci. Je to naše spoluzodpovědnost a vědomí, že bychom měli tento dluh vrátit jiným. Když i nám bylo pomoženo a nejen využívat ochoty jiných a sami hledět sobecky jen na sebe,“ soudí Jurečka.

Komu dát azyl

Má tento spor nějaké řešení? Tito imigranti nejsou uprchlíci ze zemí, které kdysi poskytovaly velkorysý azyl našim občanům. To je ovšem dáno tím, že z těchto stále vyspělých a demokratických zemí dodnes žádní uprchlíci nikam neproudí, protože je jim doma lépe než kdekoli na světě. Na druhou stranu jsme byli imigranti ze zemí chudších a totalitních, v tom se těmto běžencům podobáme.

Život je řešení problémů, jak psal Sir Karl Raymund Popper. Co Západ čeká, že nebude řešit problémy? Že mu někdo odpustí, když je bude řešit špatně? Je jasné, že by pro nás bylo nejlepší, kdyby uprchlíci přicházeli z těch kulturních vrstev, které s námi mají aspoň něco společného, abychom se dohodli, jak tady společně žít.

Volat po referendu má svou legitimitu. Lidé si mohou rozhodnout o tom, kdo bude jejich soused. Obrazy hořících pařížských předměstí jsou dost varující. Samostatné referendum o uprchlících by si ale nejdřív vyžádalo zákon o referendu a pak referendum samé, což by stálo několik set milionů korun. Už by bylo skoro jednodušší tu částku dát imigrantům, aby raději jeli rovnou jinam.

EU nemá právní nástroje, jak členské státy nutit k přijetí jakéhokoliv počtu uprchlíků. Jenže nikomu se zase nechce říci nahlas, že muslimské uprchlíky tu nechceme, protože se jich bojíme. Z části se jich bojíme právem, zčásti kvůli propagandě, kterou šíří různé jakoby vlastenecká kruhy. Vesměs ti samí lidé, kteří tu nechtějí nikoho kromě sebe.

Proč se jich neujmou vlastní?

Otázka je, proč se těchto uprchlíků neujmou místní arabské a muslimské země. Nejspíš proto, že nechtějí. Láska ke spolubratrům má své meze, když jsou najednou na horizontu problémy. Těžko se vysvětluje, proč jsou Palestinci už asi třetí generaci považováni za uprchlíky, to nemá obdobu snad nikde na světě. Znamená to je jen jedno, arabské země, kam tito lidé uprchli, je nepřijaly. Hodí se jen jako argument, jinak jsou ve skutečnosti souvěrcům ukradení. Řekněme to na rovinu, jako jsou Palestinci pohrdáni jako „cikáni“ Blízkého východu, budou pohrdáni i všichni ostatní ze zemí, kde dojde ke konfliktu a bude třeba se postarat o statisíce běženců. Co s chudáky.

Evropa nikdy nebyla kulturně a etnicky homogenní, to je jen představa naivních lidí, kteří nic nevědí o historii. Ani v době vrcholného středověku, o kterém někteří lidé blouzní jako o zlaté době. A nikdy to tak ani nebude.

Je samozřejmě možné vymyslet různá alternativní řešení. Například vytvoření jakési „pevnosti Evropa“, do které se nikdo nedostane. Jako jakási obdoba izraelské zdi, která odděluje palestinská území od izraelských a která funguje. Jenomže něco takového není možné. Ani pomocí zdi Izraelci nevyřešili nic jiného než pronikání lidí zvenčí. Co dělat s lidmi, kteří jsou už uvnitř, je mnohem složitější. Bylo by, čistě hypoteticky, možné vytvořit jakési zvláštní územní, izolované někde ve Středomoří, kde byl vznikl jakýsi protektorát - byť nám Čechům takové slovo špatně zní - kde by bylo možné soustředit uprchlíky, zajistit jim životní potřeby, autonomii, lidská práva, doklady, ověřit totožnost, nabídnout pracovní příležitosti.

Jenže kdo to udělá?

Jenže kdo by se takového úkolu měl ujmout? Kdo koupí nebo pronajme na 100 let od Řecka nějaký volný ostrov? Kdo tam pošle pomocné pracovní síly? Evropská unie? Vatikán? Organizace spojených národů? Nebo všichni dohromady? Jak něco dělají všichni, většinou to nebude moc úspěšné. Přesto by stálo za pokus něco podobného zvážit. Ne nějaký velký koncentrák pro uprchlíky, spíše území, které by bylo útočištěm pro ty, kteří potřebují pomoc, ale nebyl by to pouze přechodný praktický tábor a místo pro živoření na několik generací. Pokud jsou sociální konstruktéři v Evropě na celém Západě schopni na něco přijít, ať tedy vymyslí alternativní útvar s dostatečným množstvím pracovních příležitostí, kde se lidem bude chtít spíše zůstat, než odtamtud uprchnout.

Jenže to je skutečně vytváření utopické krajiny. Ne proto, že by něco takového nešlo uskutečnit, ale proto, že by náklady, především lidské, byly tak velké, že se toho sotva někdo odváží. Nejjednodušší by samozřejmě bylo vyřešit problémy v zemích, odkud lidé utíkají. S tím si ale zatím neví rady vůbec nikdo.