Aféra Čapí hnízdo a politický realismus

Minulý čtvrtek dorazila do Poslanecké sněmovny žádost policie České republiky o vydání Andreje Babiše (a Jaroslava Faltýnka) k trestnímu stíhání ve věci dotací pro farmu Čapí hnízdo. Že případ k něčemu podobnému spěje, bylo zjevné už delší dobu. Otázka byla jen, diplomaticky řečeno, zda se to ještě stihne.

Předvolební napětí ve společnosti stoupá a „Staré pořádky“, systém, který měl spoustu chyb, ale spočíval přesto na demokratických základech, se pořád ještě brání. Brání se jakýmisi spontánními pohyby, reflexy. Tak tomu bylo loni, kdy exekutiva (Sobotkova vláda, ministr vnitra) a legislativa (Poslanecká sněmovna a její komise k vyšetření okolností policejní reorganizace) s vypětím všech sil odrazily pokus Andreje Babiše a jeho spojenců v Policii ČR a ve státních zastupitelstvích získat podstatný vliv v „orgánech činných v trestním řízení“. Tohle je další krok. Odehrává se takřka na prahu voleb.

V souvislosti z ním se objevila řada velmi optimistických komentářů, např. ten Pavla Šafra v sobotním Fóru 24. Vychází z toho, že žádost o vydání k trestnímu stíhání se v každé civilizované zemi rovná rozsudku jejich politické smrti, že žádná normální země nevysílá lidi stíhané pro podvod do zákonodárného sboru, že jediný možný důsledek je Babišův odchod z veřejného života, jinak bude pro většinu společnosti i pro zahraniční média vypadat jako personifikace ostudy. Jakékoli prodlužování současného stavu povede k tomu, že Andrej Babiš bude sice zamořovat prostředí, ale všechno už bude naprosto jasné a společnost mu to nebude snadno tolerovat. Babiš prostě dřív nebo později skončí.

Jsem pro střízlivější pohled na stav věcí, a nejen proto, že si nejsem jistý, zda označení „civilizované“ a „normální“ platí pro naše prostředí se vším všudy a jakou váhu mají v české veřejnosti zahraniční média. Je samozřejmé, že „orgány“ si zaslouží podporu. Sám případ je skandální a měl by se důkladně prošetřit. Řeči o tom, že věc byla léta u ledu a teď se předvolebně otevírá, jsou nestydaté: kauza Čapí hnízdo se vyšetřuje už přes dva roky nejprve na české a pak i na unijní úrovni (ví se o ní už daleko dříve). V poslední době jsme zažili spíš pokusy všechno odkládat a pozdržet, což se teď naštěstí až tak nepovedlo. Měla by se snad „dočasně“ uklidit jen kvůli tomu, že hlavní aktér v nadcházejících volbách kandiduje a sahá po mocenské dominanci v zemi? Je směšné, jak hybatelé protikorupční hysterie i ti, co se na ní vezli, teď zapomínají na svoje „smrt podvodům a korupci, padni komu padni!“ Najednou by se už nesměla ani prošetřovat důvodná podezření.

Hlavní problém není kriminální či morální, ale politický

Je však třeba vzít v úvahu i další stránky „problému Babiš“. Především jedna technická záležitost: státní zástupci si nad nynější policejní žádostí pěkně umyli ruce. Dozorující st. zástupce Šaroch prohlásil, že o tom kroku byl pouze informován. Ve shodě s tím mluvčí pražského SZ sdělila, že „policie postupovala samostatně. Konzultováno to se státním zástupcem nebylo, informován o tom byl až ve chvíli, kdy ke kroku už docházelo.“ (O věci nebyla podle vlastních slov informována ani pražská vrchní státní zástupkyně Bradáčová, ta ovšem dodala, že „vrchní státní zastupitelství není a nebylo ve vztahu k úkonům orgánů policie ČR činné a ani být nemůže“). Mluvčí Unie státních zástupců Jan Lata řekl, že není běžné, aby vyšetřovatelé takto zásadní krok s žalobcem předem neprobrali, když to není jejich povinnost. Z toho plyne, že policie neporušila zákon, nýbrž jen zvyklost, a spekulovat lze (poměrně snadno) o důvodech, proč to učinila. Fakt, že nebyly konzultace, se příliš nehodí k tomu, aby kolem toho nyní nějaký státní zástupce dělal velké dusno. Státní zástupci (tedy někteří) stáli přece v posledních letech vždycky v prvních řadách hlasitého boje proti podvodníkům a korupčníkům. Je možné šetřit čelného politika jen proto, že aféra může ohrozit jeho politickou kariéru? Nebylo by to příliš mnoho útlocitu? Konzultace přitom znamenají zároveň možnost zdržovat a mohly by odstartovat tahanice, během niž se podání žádosti převalí přes kouzelnou hranici 21. října a dopadne do úplně změněné situace. Upozorňuji jen, že věc má politický aspekt, který se jeví jinak těm, kteří panu Babišovi fandí, a jinak těm, kteří jako já pana Babiše považují za politickou pohromu. Nicméně mezi těmi, kteří se případem Babiš z profese a funkce zabývají, zeje jakási trhlina, která moc důvodů k optimismu nedává.

Významnější je sama podstata záležitosti s dotacemi. Je to jistě významná, ale nikoli nejpodstatnější součást „problému Babiš“. Dnešní podstatný problém není snad trestněprávní nebo morální (je přitom zajímavé jak snadno v očích dnešních fanatiků obojí splývá), ale politický: podaří se v příštích týdnech, měsících a letech na místo „Starých pořádků“, které trpěly mnoha problémy, ale stály na demokratických základech, postavit „stát jako firmu“, a nadto stát-firmu zcela specifickou, naznačující sicilskou a chicagskou inspiraci podobně, jako demokracie a právní stát bezděčně (dnes často s velkou neochotou) prozrazují své kořeny křesťanské? Podaří se „zjednodušit“ stávající režim natolik, že tu místo parlamentní demokracie a právního státu budeme mít dominující konglomerát obří firmy, vlivného politického hnutí a jejich mohutné mediální lobby, který bude jako servisní organizaci používat stát, nikoli už demokratický, ale policejní a prokurátorský? (Podstatné bude, jakmile hnutí ANO mezi „své“ rezorty přímo začlení nebo aspoň bude mít možnost daleko podstatněji než dosud ovlivňovat ministerstvo vnitra).

Případy jako Čapí hnízdo nebo Korunové dluhopisy jsou důležité jen v tom směru, že k panu Babišovi a jeho státofirmě patří jako k pejskovi blechy. Přitom platí, že pokud je pes mimořádně nebezpečný a kousavý, bude stejný i po odblešení – daleko pravděpodobnější ovšem je, že se ho vzhledem k jeho kousavosti odblešit vůbec nepovede.

Za problematický považuji každý pokus bojovat proti Babišovi Babišovými zbraněmi: Všeci kradnú, i Andrej Babiš. To nestačí, není to podstata věci a je to vlastně zavádějící. Volební zápas se v takovém případě omezuje na to, kdo je větší, nebo chcete-li, kdo je nejmenší zloděj. Je velmi náročné chtít na voličích, aby si takhle vybírali. A je pohrdání veřejností věřit, že vůbec není schopna pochopit tak vznešené věci, jako je svoboda, právní stát a demokracie, a proto je třeba ji tím nezatěžovat a předhodit jí zlodějny. K dosažení skutečného volebního úspěchu to nemůže stačit. Lidé by potřebovali vědět, koho volit, a ne, koho nevolit.

Národní jednota je běh na dlouhou trať

Zároveň není prvořadý úkol vytvořit celonárodní jednotu. Setká se v ní velmi pestrá společnost. Budou v ní ti, kteří politickou krizi, jež zplodila Andreje Babiše, vyvolali: nezodpovědná demokratická opozice z let Nečasovy vlády; nezodpovědné iniciativy havlovské „občanské společnosti“ a s nimi souznící média od Aktuálně.cz přes Respekt až po Hospodářské noviny; dále ti, kteří s Babišem spolupracovali a spolupracují – politické strany, co s ním šly do koalice, novináři, kteří se tak či onak účastní v jeho médiích; a konečně i ti, kteří ještě za „Starých pořádků“ svými chybami a svou nezodpovědností pomohli vytvořit situaci, v níž se „fenomén Babiš“ mohl uplatnit (v tomto případě nejde jen o demokratické politické strany – každý, včetně autora těchto řádků, se musíme ptát, zda a nakolik jsme k tomu přispěli). Účinná spolupráce předpokládá nejprve takovouto reflexi a sebereflexi. A reflexe a sebereflexe se může odehrát jen v pluralitním prostoru. Jinak do budoucna vznikne falešná jednota, spočívající na společné amnézii, pokud jde o minulost. Něco na způsob Charty 77, jen ještě bezmocnější.

O osudu České republiky rozhodnou voliči. Do voleb zbývá něco přes dva měsíce. Dá se čekat, že v důsledku posledních událostí Babišovy preference klesnou. Dá se počítat s tím, že jsou aspoň v některých průzkumech nadsazeny. Základní otázka je, zda se udrží aspoň ten dosavadní podivný pat mezi „starými“ a „novými“ pořádky, mezi polistopadovou demokracií a Andrejem Babišem (v poslanecké sněmovně měly polistopadové strany, hlásící se více či méně oprávněně k demokracii, slabou a chimérickou většinu, která ovšem čas od času zafungovala). Změní se to, a nakolik? Nezapomeňme i na odpudivé populisty nejhoršího druhu, snící o „národní suverenitě“, osvobození od demokratického Západu, jehož jsme přes dvacet let byli zase součástí, o vyzbrojování obyvatelstva (tj. sebe), populisty šilhající směrem Moskva: o prezidenta současného a jeho stoupence, o prezidenta minulého a jeho stoupence, a vůbec všechna pseudovlastnenecká kryptofašistická uskupení. A nezapomeňme na velký počet „anihilátorů volebních hlasů“ od leva doprava, kteří vlastně (zčásti určitě nechtěně) oloupí ty, co jim naletí, o faktickou možnost účastnit se voličského rozhodování, protože jejich hlasy propadnou (jmenuji např. tzv. Piráty, ministranu pana Robejška a řadu dalších, obávám se, že sem nyní patří i STAN).

Komentář Pavla Šafra, který jsem tu zmínil, končí větou: „Babiš dříve nebo později skončí a nyní jde jen o to, jestli mu to už došlo.“ Souhlasím s první částí věty, jen si myslím, že je dobré počítat s tím, že to bude možná později, a připravit se na to. Je dobré podpořit v nadcházejících volbách ty strany, které mají šanci dostat se do sněmovny a budou se starat to, aby v povolební ČR zůstala aspoň rezidua Starých pořádků, tj. parlamentní demokracie a právního státu. Víc asi teď udělat nelze. S druhou částí moc nesouhlasím: nejde o to, kdy to dojde Babišovi, ale kdy to dojde lidem. Je třeba se o to snažit a nezbývá než doufat, že se to povede dřív než za dvacet let.