Kdo šíří lži a nenávist?
Jak chytat dezinformační weby
1
Když se politikům nelíbí nějaká zpráva, často se uchylují k výroku, že jde o dezinformaci. Brání se tak mediálnímu obrazu, který jim nesedí, chtěli by vypadat lépe. V poslední době tady máme nové populární téma, na něž zvlášť hlasitě upozorňují některé nevládní organizace, a tím je boj proti tzv. dezinformačním serverům. Je to nové téma, i když se starým obsahem. Dezinformace a propaganda jsou stejně staré jako jakýkoliv mocenský boj a vždy byly jeho součástí.
Jak se ale definuje dezinformační web? Je to ten, který je tzv. proruský a podporuje Putinovu politiku, atakuje základy Evropské unie? Nebo také ty všechny, jež nekriticky přebíraly zprávy amerických médií o schůzkách Trumpova právníka v Praze, aby se za pár dní ukázalo, že to nebyly fake news, ale nesmysly?
Patří mezi dezinformační servery také ty, které píšou o UFO, léčbě rakoviny pomocí odvaru z mateřídoušky nebo které dávají 10 zaručených rad, jak přivést partnerku k orgasmu? Jaký je rozdíl mezi dezinformačními servery s politickým zaměřením, spikleneckými a různými léčitelskými, které svými radami mohou ohrozit zdraví čtenáře?
Nenapadlo by mě popírat existenci internetových serverů, jež přinášejí cíleně zkreslené informace, které třeba vyhovují ruské zahraniční politice. Ale nebezpečné nejsou jen ony. Pro kvalitu diskuse a řekněme i pro osvětu, když tedy předpokládáme negramotnost jisté části obyvatel, by stálo za to pracovat s nějakou fundovanou datovou analýzou.
O něco se pokusila organizace Evropské hodnoty, která ale jen zkompilovala již publikované informace a svůj materiál o identifikaci tzv. dezinformačních severů sestavila z obecných frází, jež lze najít v každé příručce pro začínající novináře. A paradoxně medializací těchto informací udělala pro marketing a zvýšení povědomí o těchto serverech více, než kdyby o nich mlčela.
Prospěšnější než publikování jakéhosi vágního soupisu podezřelých serverů by bylo, kdyby se objevila datová analýza, jež by přinesla relevantní data o návštěvnosti, počtu čtenářů a reálném vlivu tzv. podezřelých serverů. Zároveň je nutné definovat, jaký server lze považovat za podezřelý, nebo dokonce, a to bylo nejlepší, jaký se pohybuje za hranou zákona. Určit hranici, kdy ještě jde o ústavou zaručené právo na svobodné vyjadřování – a kdy už jde o pomluvu nebo šíření poplašné zprávy.
Tu první část, datovou analýzu, by zcela jistě hravě zvládla mediální skupina Seznam. Ta patří k nejsilnějším hráčům na trhu, disponuje obrovským množstvím dat a určitě by tímto krokem přispěla k objasnění tématu více, než když odstřihne určitý počet serverů od svého inzertního systému. Možná jim zasadí citelnou finanční ránu – na to by odpověděla právě ona datová analýza –, to ale nepředpokládám, protože pokud by provoz těchto serverů byl akcí jiných nepřátelských mocností, nebudou závislé jen na programatické reklamě ze Seznamu.
Šíření dezinformací, raději používám nepravdivých, klamavých, pomlouvačných zpráv, které jsou postižitelné i současným právem, je kvantitativně větší, než bylo za éry knihtisku. Vzpomeňme, že ještě v devadesátých letech beztrestně vycházel deník Špígl, čtrnáctideník Hrom, dodnes jsou publikovány Haló noviny. Dnešní digitální éra ale dává stejnou možnost nejen dezinformace šířit, ale i popírat. Počet témat, která nebudou vyhovovat, může totiž výrazným způsobem růst a nemusí zůstat jen u těch, na nichž se dnes shodneme.
