40. výročí: Co se o vzniku Charty 77 moc neví
Týdeník Echo
Vznik Charty 77
Dnes už je nedílnou součástí českého moderního mýtu. Byla ukována před 40 lety touto dobou, v prosinci 1976. A i kdyby těch třináct let, které zbývaly komunismu v českých zemích, výrazně neovlivnila (o míře jejího vlivu čtěte níže), i tak má své místo v dějinách. Už kvůli jejímu iniciátorovi Václavu Havlovi, jehož odkaz je dnes nezpochybnitelně zasazen do národního panteonu.
Většina skutečností o vzniku Charty a jejím zápase o přežití je obecně známa. Ale jsou dvě další kategorie historických skutečností: méně známé, ale přesto důležité, a ty dosud zcela neznámé. Několik takových obsahuje kniha-koláž historiků Petra Blažka a Radka Schovánka Prvních 100 dnů Charty 77, která vyjde příští rok na jaře.
Prvním a dodnes důležitým zdrojem o vzniku Charty zůstává Dálkový výslech, knižní rozhovor Václava Havla s Karlem Hvížďalou vydaný roku 1986. Havel tu poprvé poodhalil zákulisí vzniku Charty. I díky Dálkovému výslechu se dnes obecně ví, že předehrou ke zrodu této iniciativy byla policejní razie proti členům rockových skupin Plastic People a DG 307 a dalším spřízněným umělcům z českého undergroundu. Shodou okolností se nedlouho předtím, v březnu 1976, Havel seznámil s vůdcem undergroundu Ivanem Jirousem. Seznámili se z Jirousova podnětu, neboť umělecký šéf Plastiků správně předpokládal, že od „světového dramatika“ Havla s jeho kontakty by v případě policejního zátahu mohla přijít účinná pomoc.
Někdy koncem března se Havel chystal navštívit svůj první undergroundový koncert. V první, nepublikované verzi Dálkového výslechu po letech vzpomíná, že ještě před odjezdem z venkova telefonoval otci, který mu ale naznačoval, ať radši zůstane na chalupě: „Nechtěl mluvit dost otevřeně. Přitiskl jsem ho tedy trochu ke zdi a zeptal se, co se vlastně děje, a on přiznal, že jsou všichni zavření. A to byla vážná věc. Hned jsem jel do Prahy a věděl jsem, že je třeba cosi podniknout.“
Spolu s Jiřím Němcem, katolickým intelektuálem a současně mentorem Jirouse i celého undergroundu, obešel Havel několik starších pánů z kultury a zorganizoval tři protestní dopisy. Ten poslední vyšel ve formě otevřeného dopisu laureátovi Nobelovy cenu za literaturu Heinrichu Böllovi přímo na stránkách německého konzervativního listu Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Přelíčení s undergroundem na počátku září svedlo do budovy soudu několik desítek opozičně naladěných lidí. Na Havla s Němcem po sedmi letech společenského dusna a znehybnění ten zážitek působil opojně. Rodily se úvahy, jak tuto novou ochotu k veřejnému vystoupení podchytit. Od začátku prosince, kdy se Havel z chalupy na Hrádečku definitivně vrátil přezimovat do Prahy, získávala tato představa obrysy. Do Vánoc se odehraje série utajených schůzek, při nichž se v úzkém kruhu zrodí nejvýznamnější protirežimní iniciativa od sovětské okupace.
Neměli bychom propadat dojmu, že to byl po okupaci první výkřik. Konala se například letáková akce vyzývající v roce 1971 k neúčasti na volbách, nesená hlavně skupinami evangelíků a nezávislých socialistů. Rok před Chartou potom reformně-komunistické kruhy v Praze – povzbuzené přijetím helsinských paktů o občanských, politických a hospodářských právech – několikrát avizovaly svým exilovým přátelům, že v Československu bude co nevidět ustaven výbor pro lidská práva. Nicméně teprve Chartou se podařilo shromáždit opozičně naladěné lidi různých politických směrů, až tady se setkali exkomunisté a nekomunisté, kdy ti první museli i prakticky vzdát svůj návyk na vedoucí úlohu. Oněch 241 signatářů, kteří podepsali Chartu na konci roku 1976, bylo na měřítka tehdejší doby takové množství, že zaskočená StB musela do Prahy narychlo povolávat venkovské vyšetřovatele, aby stihla aspoň základní výslech každého chartisty. Na druhou stranu se neměly naplnit extrémně optimistické odhady lídra reformních komunistů Zdeňka Mlynáře, který podle jednoho dokumentu StB očekával signatářů desetitisíce, zřejmě z půlmilionového rezervoáru straníků vyloučených z KSČ po roce 1969.
Akce
Desátého prosince do bytu Pavla Kohouta na Hradčanském náměstí, přímo naproti prvnímu hradnímu nádvoří, přichází Václav Havel pozvat svého kolegu, zakázaného spisovatele, na zítřejší schůzku v bytě překladatele Jaroslava Kořána. Státní bezpečnost měla u Kohouta prostorový odposlech, zřejmě odsud vytušila, že se něco chystá. Kořánův byt druhý den skutečně nechala sledovat, nicméně, píší Schovánek s Blažkem, příslušníci ukončili sledování hodinu před začátkem. Promarnili tak příležitost uvědomit si, že tentokrát půjde o reprezentativnější počin.
Během jednoho týdne se odehrály celkem čtyři schůzky, byli na nich kromě Havla s Němcem a Kohouta postupně také neformální lídr reformních komunistů Zdeněk Mlynář, ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek, za nezávislé socialisty Vendelín Komeda, historik Pavel Bergmann, spisovatel Ludvík Vaculík a ovšem trockista Petr Uhl – tehdy jediný v tomto přípravném výboru, který měl zkušenost s vězením. Během těchto čtyři schůzek vznikl konsenzus, jak by celá iniciativa měla vypadat. Dohodl se tu text manifestu Charty, pocházející v rozhodující míře z Havlovy dílny, a konečně i název Charta 77, jehož autorem je naopak Kohout se svým talentem pro chytlavé titulky.
Jak to, že režim se svou tajnou policií nebyl schopen Kohouta, Havla a další paralyzovat? Schovánek s Blažkem napočítali mezi prvními 241 signatáři pět aktivních agentů StB (jeden z nich, bývalý policista Jiří Kořínek, byl později naoko také propuštěn ze zaměstnání a policie mu dorovnávala příjem). Do listopadu 1989 se z této první vlny nechali ke spolupráci zlomit už jen další čtyři lidé – což je vzhledem k lidovým pověstem o tom, jak byla Charta promořená agenty, až neuvěřitelně nízké číslo.
Už 22. prosince má StB k dispozici výpověď agenta Orla, jemuž se o chystané akci svěřil Jiří Němec. Existovaly i zmíněné prostorové odposlechy z bytu Pavla Kohouta. Zdá se, že tajná policie jednak nedocenila, jaký bude mít tato akce rozsah, jednak bylo mezi svátky, kdy se i tady pracovalo na půl stavu. Než se patřičné odposlechy stačily přepsat a vyhodnotit, byl začátek ledna. Den před zveřejněním Charty jako by StB začala tušit, policie přijela varovat jednoho z designovaných mluvčích, filozofa Jana Patočku, aby se nedopouštěl žádných nerozvážností. Ale to už byla věc v běhu.
Do 29. prosince sběrači, jichž bylo podle nejbarvitějšího odhadu až dvacet, obcházeli své známé nebo vytipované potenciální signatáře a 29. prosince se u Václava Havla sešli se svou úrodou. Havel v Dálkovém výslechu vzpomíná, že na Zdeňka Mlynáře se dlouho čekalo, pak ale přinesl 110 podpisů, čímž ostatním vyrazil dech. Mlynářova žeň znamenala, že v první várce bude téměř polovina signatářů z řad bývalých komunistů. A jiným lidem Mlynář posloužil jako důvod nebo i výmluva, proč Chartu nepodepsali.
