Žádný Kulturkampf buranů s elitáři se nevede

Nedá mi to, musím se vyjádřit k článku Zbyňka Petráčka „Samotná slušnost nestačí“ 25. srpna t.r.). Pan Petráček v něm tvrdí, že v Česku i v Evropě běží kulturní válka mezi „elitáři“ a „burany“. Nezbývá mi než připomenout, že téma buranů v Lidových novinách otevřel shodou okolností právě pan Petráček, a to svým sloupkem „Buranokracie“ z LN (19. 8. t.r.), v němž se zastává výzvy českých vědců Proti strachu a lhostejnosti a končí slovy: „Elita je elitou proto, že dokáže vystihnout a vyjádřit problémy, které těch deset milionů trápí. Takovým problémem je teď i vlna běženců. Jenže místo aby z Hradu zaznělo něco víc než jen „nikdo je sem nezval“, ozývá se skuhrání na „takzvané elity“. Ano, tak vypadá buranokracie.“ Proto je jeho nynější komentář těžké pochopit jinak než jako jakousi formu soudružské sebekritiky, která do listů typu Babišových Lidových novin žánrově docela zapadá.

Pan Petráček volá po třídním smíru mezi „burany“ a „elitáři“, upozorňuje, že pouhý apel na slušnost nestačí, je zapotřebí ještě „nějaký racionální a široce srozumitelný… fundament“, „něco, co přesáhne články víry(!) a ideologických masáží“. Především je třeba říci, že mluvit o sporu mezi „elitáři“ a „burany“ je neslušný konstrukt. Za „elitu“ označili signatáře výzvy vědců jejich kritici. Být označen za elitu je totiž v demokratické společnosti kompromitující, ta společnost se skládá z občanů, kteří jsou si rovni. Jenže žádný třídní boj mezi „elitami“ a „burany“ se nevede.

Pan Petráček upozorňuje na to, jak v Německu před časem reagovali na havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě, a píše: „Že ve střední Evropě tsunami nehrozí? Vykládejte to lidem, kteří se řídí strachem, předběžnou opatrností či vírou.“ Lidem, kteří se řídí strachem, se bohužel nedá vykládat vůbec nic. Tedy nic jiného, než se strachem je třeba bojovat. Pokud jde o víru, považuji to v takhle obecné rovině ze strany pana Petráčka za drzost. Záleží na tom, čemu člověk věří. Ve skutečnosti bez víry v tom nejobecnějším slova smyslu se nedá žít, protože abychom mohli něco kritizovat, musíme napřed něčemu věřit. Problém dnešní české společnosti zvlášť a možná trochu i evropské společnosti obecně je, že se víry, třeba i jen ve zcela obecném slova smyslu, nedostává. Proto je bezbranná vůči víře fanatické. Na nevíře se nedá postavit vůbec nic.

Dále, není tak říkajíc můj džob hájit prohlášení vědců, ostatně nepodepsal jsem ho, už proto ne, že nejsem vědec, podepsal jsem jiné. Nechápu však, co má pan Petráček proti formulaci „všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení“. To přece ještě vůbec neznamená, že musíme přijmout každého, kdo sem zabloudí. A o poskytnutí útočiště pro ty, co ho hledají, usilovala Evropa v rámci svých možností od doby, kdy jako virtuální, duchovní celek v ranném středověku vznikla.
Polemizovat s „multikulturním elitám“, které „rizika islámu už předem bagatelizují“, nebo mluvit o „pokrytectví a pseudonáboženské korektnosti“ nemá v této obecné rovině vůbec žádný smysl, protože je to polemika s nálepkami, které názorovým oponentům přilepil (stejně jako se to stalo v případě nálepky „elity“) někdo jiný. To je velmi neslušný způsob vedení diskuse. Je třeba polemizovat s konkrétními vyslovenými názory.

Tak například pan Petráček hned v úvodu píše: „„Elitáři“ (zase nálepka, bd) hájí evropské tradice i pravidla. I ti, kteří odmítali zmínku o křesťanství do návrhu euroústavy, teď apelují na křesťanskou lásku k bližním, tedy běžencům.“ Měl by jmenovat toho konkrétního elitáře, který odmítal zmínku o křesťanství do návrhu euroústavy, ocitovat, kde kdy a jak ji odmítal, a uvést, kde a jak nyní dotyčný apeluje na křesťanskou lásku bližnímu. Jen tak se ten nešťastník může k tomuto obvinění postavit a buď ho popřít, nebo vysvětlit, jak to myslel. Jinak výrok pana Petráčka zůstává v rovině novinářské pomluvy bolševického typu.

A konečně, vůbec nesouhlasím s tvrzením „hledají se prostě elity, které ten problém uchopí slušně, ale i vážně a bez ideologické kamufláže“. To je nesmysl. Nehledají se žádné elity, hledají se normální kriticky uvažující lidé, občané. Na těch stojí demokracie.