Proč si ale přát Tsiprasův úplný pád?

Před pár týdny patřil k nejdůležitějším mužům Evropy, byl nadějí Řecka, radikální levice na celém světě a inspirací nositelů Nobelových cen. Dnes bojuje o přežití a už jen málokdo sleduje bitvu, která pro něho může být poslední.

Alexis Tsipras, tvůrce a šéf strany Syriza jde v neděli do dalších předčasných voleb. Proti lednovým volbám, kdy byl jednoznačným favoritem, mu průzkumy dávají jen minimální náskok před konzervativci z Nové demokracie. Obě strany podporuje zhruba čtvrtina voličů, v případě Syrizy to je o deset procent méně než počátkem roku. Ostatní strany jsou na tom zhruba stejně jako před osmi měsíci. Nad tříprocentní hranicí nutnou pro vstup do sněmovny – přitom ale do sedmi procent – jsou jako při lednových volbách neonacisté ze Zlatého úsvitu, bývalá vládní strana socialistů PASOK, starokomunisté, levicoví liberálové ze strany Řeka i populistická pravice ANEL, která pomáhala Tsiprasovi sestavit vládu. Aby toho nebylo málo, šanci mají ještě dvě strany, Lidová jednota založená odpadlíky ze Syrizy a rovněž levicová Unie centristů.

Sestavit vládu bude obtížné, i když vítěz má v třísetčlenném aténském parlamentu nárok na bonus padesáti poslaneckých křesel. Nikdo však nečeká zázraky. Všichni zahraniční pozorovatelé budou spokojeni, pokud zvítězí jeden z obou favoritů a pokud vysokým ziskem nepřekvapí některá z extrémistických stran. Prostě jde o to, jak zastavit na nějaké úrovni rozpad stranického systému a sehnat premiéra, který bude schopen dodržet reformní a úspornou politiku, ke které se Tsipras po několikaměsíčním zdráhání zavázal Evropské unii.

Nepříliš dramatická zápletka pozornost Evropy nepřitahuje, ovšem s výjimkou finančníků, kteří jsou zvyklí reagovat na zprávy z Řecka nákupem či prodejem různých valut. Proto budou volby příběhem premiéra Tsiprase, pro kterého mohou volby dopadnout dobře, špatně nebo velmi špatně. V prvním případě se stane znovu premiérem. Pokud prohraje s konzervativci, tak to bude špatně, stále ovšem může hrát roli revolučního opozičního vůdce, která mu sedí mnohem lépe než pozice trpělivého státníka. Anebo výsledek neumožní sestavit stabilní vládu a přivede zemi do chaosu, který může skončit jakkoli. V takovém případě bude Tsipras označen za hlavního viníka, který přivedl zemi do kolapsu svou dobrodružnou politikou.

Člověk, kterému jsme uvěřili

Úplně špatný výsledek Tsiprase si kromě jeho osobních nepřátel nemůže přát nikdo. Je sice pravda, že nechtěl platit dluhy, z pohledu evropské politiky přesto řecký tribun nakonec nezpůsobil nic zlého a vždy se zastavil před propastí, kam mohl strhnout Řeky nebo eurozónu. Dnes se dokonce dá říct, že vytáhl Řeky z marasmu, do kterého se dostali dlouhodobou dluhovou krizí, za kterou sami mohli jen do určité míry. Řecko není v jihovýchodní Evropě výjimkou. Stejně jako v Litvě, Česku, Bulharsku, Itálii nebo Portugalsku se úplně ztratila důvěra v demokratickou politiku a hlavně v politiky. Tsipras jako jeden z nejobratnějších populistů v celém regionu dokázal důvěru obnovit, udržet ji i po sestavení vlády a dokonce ještě poté, co všechny populistické sliby zapřel a přistoupil na tvrdé podmínky nového záchranného programu pro Řecko. Tsipras není příznivcem Evropské unie ani splácení dluhů. Přesto díky jeho politice překonalo Řecko hlubokou krizi a splnilo podmínky nezbytné k tomu, aby zůstalo ve společnosti civilizovaných států.

Demokratické země na jihovýchodě Evropy mají značné potíže s legitimitou demokracie i politických vůdců. Řekové zažili krátké období, kdy mohli svým politikům důvěřovat. Nedělní volby ukážou, jestli si z té důvěry ještě něco uchovali, anebo jestli není po zkušenosti s Tsiprasem jejich nedůvěra ještě větší.