Savčenková: hrdinka moderní i tradiční. Vlastenectví, ze kterého mrazí

Ruský soud uznal vinnou ukrajinskou vojenskou pilotku Nadju Savčenkovou z dvojnásobné vraždy, měla se jí dopustit tím, že navedla minometnou palbu na kontrolní stanoviště proruských povstalců. Při útoku byli zabiti dva zaměstnanci ruské státní televize.

Soud s ní od začátku vykazuje známky monstrprocesu, představení, tvrzení obžaloby jsou v mnohém nekonzistentní, ruské úřady navíc původně tvrdily, že Savčenková ruskou hranici překročila jako uprchlík, ačkoliv tam zjevně byla unesena. Pravděpodobně ještě předtím, než se útok, který měla navádět, vůbec odehrál. Ve prospěch odsouzené se angažovali mnozí západní představitelé a signatáři petic. Propagandistický účel to divadlo nesplnilo, alespoň ne v té míře, již si organizátoři slibovali. Savčenková, kterou ruské noviny v titulcích označovaly za „satanovu dceru“, totiž jaksi nespolupracovala, nezlomila se, aktivně věznitelům vzdorovala, desítky dnů držela hladovku, v níž chce po přečtení rozsudku pokračovat, vzdoruje. Ukrajina v ní vidí hrdinku, právem.

Nadija Savčenková je v něčem zvláštní hrdinská postava, velmi dnešní a zároveň tradiční. V něčem naplňuje ideál soudobého feminismu. Žena, která se prosadila v mužském vojenském světě. Po jistou dobu byla Savčenková v ukrajinské armádě úkaz natolik ojedinělý, že o ní natočili krátký dokument. Propracovala se až k pilotáži. Je vězněna režimem, který svou prezentaci staví také na tom, jak moc je „macho“, feminismus, ženská práva dává za příklad západní dekadence, před níž hrdinně brání své obyvatelstvo, případně i obyvatelstvo jiných zemí.

Na soud v naštvané závěrečné řeči vystrčí prostředník jako zpěvačka nějaké punkové kapely. Feministická ikona se z ní ale nestane, narozdíl od členek Pussy Riot, které vzešly ze světa radikálního moderního umění, jejž liberální západ vnímá víc jako svůj a zasazují se o hodnoty jemu rovněž blízké. Nadija Savčenková by ale evropského humanitně orientovaného intelektuála mohla v něčem uvést do rozpaků. Svou plamenně patriotickou rétorikou třeba.

Okolo vlastenectví býváme zvyklí našlapovat dost opatrně, patří k dobrému tónu ohrnovat nad máváním vlajkou nos. Je proto nemálo důvodů, v nedávné historii se nacionalismus projevil jako hodně destruktivní síla a rozlišit mezi tím, kde končí zdravá láska k vlasti a začíná nebezpečný šovinismus nemusí být vždycky jednoduché. A i z některých projevů ukrajinského vlastenectví může docela mrazit, při všem pochopení toho, že válečná situace určitý druh citu vybičuje. Odhodlání Nadiji Savčenkové ale ukazuje, že společnost, která by na patriotismus rezignovala úplně, potlačila ho v sobě, by něco důležitého ztratila.