Stropnický zmeškal příležitost mlčet
Příběh Stropnického paralely mezi Varšavskou smlouvou a NATO je příběhem naprosto zbytečně vytvořeného problému, při němž jsou nakonec poškození všichni. Ministr obrany v rozhovoru s redaktorem pražské pobočky Reuters cítil potřebu vyslovit se k možnosti, kterou minulý týden předestřel vysoký hodnostář Aliance, americký generál Philip Breedlove: kvůli napětí mezi Ruskem a Ukrajinou bude třeba zvážit trvalé umístění aliančních jednotek ve východní Evropě.
Co na to Martin Stropnický? „Víme velmi dobře, že každý stálý pobyt jednotek je problematický. Pro generaci se zkušeností s 80 tisíci sovětských vojáků je to psychologický problém.“
Paralela mezi NATO a Varšavské smlouvy (ministr není první, v debatě o radaru už ji kdysi použil Václav Klaus) byla možná jen momentálním zkratem v toku řeči na úrovni protektorátního exkursu ministryně spravedlnosti Válkové. Vážnější je otázka, proč ministr vylučuje možnost, která ani není na stole, a jaké to má následky.
Spojené státy pod vedením Baracka Obamy snižují stav armády někam na úroveň dne, kdy japonské bombardéry odstartovaly k útoku na Pearl Harbour. V NATO přitom Američané hrají zásadní roli a už proto je zřejmé, že i kdyby k rozmístění aliančních jednotek na východním křídle došlo, nebylo by plošné, tedy nepokrývalo by všechny postkomunistické země. O americké vojáky velmi stojí Polsko a pochopitelně pobaltské republiky. Poptávka převyšuje nabídku, a kdyby ji NATO vůbec začalo uspokojovat, bude se uspokojovat severovýchodním směrem.
Na Českou republiku by se nedostalo, ani kdyby nakrásně chtěla (A nechme stranou, že tato společnost a dnešní hlavní vládní strana mentálně nesnesly ani představu malého radaru s dvěma sty Američanů v Brdech). Jaký potom dává smysl sdělovat světu, že by stejně nechtěla? Dá se to pochopit tak nejspíš jako reakce na surrealistický opar, v němž se česká debata o ukrajinské krizi halí, na mediální produkci, z níž mohl kolem anexe Krymu nesoustředěný divák získat pocit, že příště se chystá ruský zábor Karlovarska. Ale jako důvod je to málo.
Takže jsme na chvíli zaskvěli jako člen NATO, který nejen že dlouhodobě neplní závazek investovat do armády dvě procenta HDP (to neplní ani většina dalších členů), ale který ústy svého ministra obrany bez mučení sděluje, že se vlastně za normálního, standardního člena Aliance nepovažuje – protože v sobě nosí nějaká traumata z minulosti. Připomíná to podivné úvahy Lecha Walesy z března 1992 známé jako „NATO bis“ – pouze politické členství v Alianci, bez vojenské dimenze. Pro koncept, který notabene Walesa sám brzy opustil, se tehdy aspoň dala nalézt polehčující okolnost - že se NATO zcela otevře do střední Evropy, vypadalo příliš fantasticky. Jakou polehčující okolnost může dnes uvést ministr Stropnický? Že novináři jeho slova zmanipulovali. To je bída.
