Jsme na Putinově talíři. Měli bychom se aspoň mrskat
Čas oponou trhnul, a změněn svět, praví básník. Výrazná změna se odehrála v posledních pár dnech. Nejprve na Ukrajině: Posilněni dobrůtkami z humanitárního konvoje (další porce prý přijde tento týden), vhrli se na východě „rebelové“ na ukrajinské vojáky a donutili je ustoupit. Ruský prezident dostal v důsledku toho nápad, že na takto dobytém území je třeba ve spolupráci se Západem vytvořit nový stát, jakési nové Rusko. Zároveň nenápadně upozornil, že Rusko taky disponuje jadernými zbraněmi, a ne lecjakými.
To samo o sobě je sice v nynější ruské politice vůči Západu jakési novum, ale vzhledem k historické zkušenosti se zemí, kde zítra znamená již včera, žádné velké překvapení. Pozoruhodné je, jak na to reaguje EU a jak na to reaguje česká vláda. Bruselská elita projevila diplomatickou obratnost, jež by si zasloužila lepší předmět úsilí. Bylo tu jakési nebezpečí, že by se vysokým komisařem pro zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie mohl stát polský ministr zahraničí Radosłav Sikorski. Pan Sikorski je, pokud jde o nynější konflikt na Ukrajině, všechno, jen ne Mnichovan. V poslední době vzhledem k vývoji politické situace jeho akcie stoupaly, protože protikandidátkou byla italská ministryně zahraničí Mogheriniová, členka partaje, jež má své kořeny v někdejší Italské komunistické straně. Je též pověstná svými nadstandardními vztahy s Vladimirem Putinem. V EU je třeba vyvažovat mezi „levicí“ a „pravicí“ (nevím, co je na Rusku a Putinovi levicového) , mezi muži a ženami (nelze pochybovat, že paní Magheriniová ženou opravdu je), mezi stoupenci appeasementu a těmi druhými. Proto byla zvolena následující finta: evropskou „ministryní zahraničí“ se stane žena, představitelka levice a stoupenkyně appeasementu. Poláci, aby neremcali, budou odškodněni tím, že jim připadne funkce předsedy Evropské rady, velmi parádní, ale bez velkého vlivu. Proto ještě před sobotním zasedáním, kde se vše dohodlo, se vzdala kandidatury na předsedkyni rady dánská premiérka Thorningová-Schmidtová, takže pan Tusk byl vlastně bez konkurence.
Nevím nevím, zda bylo od Poláků rozumné na tento kuhhandl přistoupit a netrvat na striktním požadavku „Sikorski, nebo nic“ – takhle jim hrozí, že na ně jejich samaritánští západní kolegové naloží spoluzodpovědnost za něco, co Poláci nebudou mít možnost pořádně ovlivnit. Těžko to všechno hodnotit jinak, než jako rozhodný krok EU ke kapitulantství, navíc tak trochu na polský (a taky na náš) účet. Unie pak dala Putinovi týdenní lhůtu, aby se polepšil, jinak na něj uvalí další sankce, na nichž se možná nedohodne. To už ale asi bude ruská humanitární pomoc před Kyjevem.
V Česku je situace obdobná. Vláda je rozpolcená, ale premiér až do minulého týdne horko těžko držel aspoň to, že když už se jednou sankce dohodly, musí se dodržovat. Nyní – zřejmě pod dojmem toho, jak se k věci nově staví věrchuška EU – dospěl k závěru, že sankce nejsou k ničemu, protože nepřinesly užitek, a místo toho je třeba jednat (s Rusy, s kým jiným). Pokud ovšem nějaké sankce budou, vyhrazuje si Česká republika právo rozhodnout, které přijme a které ne. Tím se naše vlast dostala na společný koráb se Slovenskem, Rakouskem a Maďarskem. Stará monarchie je, zdá se, opět pohromadě, a společný jmenovatel je, stejně jako v závěrečné etapě její existence, prohnilost.
Náš prezident zaujal, jak je jeho zvykem, bojový postoj v kondicionále: kdyby se prokázalo, že na Ukrajině jde o ruskou invazi (nevím, co chce ještě prokazovat), byla by na místě tvrdší opatření. Mezi ty patří např. zvýšení vojenské přípravy. Panu prezidentovi záleží na tom, aby jeho hlas zněl liběji než hlas nenáviděného premiéra.
Věc je přitom jednoduchá: západní Evropa si může pořád ještě namlouvat, že když toho hodí co nejvíc přes palubu (nejdřív kus Ukrajiny, pak celou Ukrajinu, a pak se uvidí) třeba se sama nakonec neoctne na talíři. Tenhle experiment s partnery putinovského typu sice zatím nikdy nevyšel, ale naděje umírá poslední. My si nemáme co namlouvat. My už na tom talíři jsme. Měli bychom se tedy aspoň mrskat.
