Jedna bitva v Británii skončila. Další začíná
Nepředvídaný byl výsledek britských voleb. A a pro celý anglický komentariát, až na jednu výjimku – The Daily Telegraph – vítězství nepopulárního britského premiéra Davida Camerona a jeho Konzervativní strany nad neméně nepopulárním Edem Milibandem, vůdcem socialistické opozice, i šokující. Pět neděl do voleb totiž všechny voličské průzkumy hlásily vyrovnanou podporu oběma hlavním stranám, nějakých 33 - 35 %, a neomylní sázkaři jakbysmet.
To by ovšem znamenalo pat a menšinovou vládu podporovanou skotskými nacionalisty. Stačilo totiž vzít v úvahu dlouhodobou převahu socialistů (Labour Party) v okrajových okrscích velkých měst, kam během let expandovali a dnes snadno přehlasují venkovské konzervativce (výhoda možná až desetiprocentní) a většinový volební systém, který likviduje hlasy menších stran. A bylo všem jasné, že většinová vláda nevznikne. Vždyť ani s šestibodovým rozdílem konzervativci v předchozích volbách sami neuspěli a byli dohnáni vytvořit pro Brity tak neoblíbenou pravo-levou vládní koalici. A protože skotští levicoví nacionalisté, jejichž monumentální úspěch průzkumy také dlouhodobě potvrzovaly, už předem avizovali podporu menšinové socialistické vládě, zdálo se, že je předem rozhodnuto.
A přesto vyhrál a dokonce s absolutní převahou 15 hlasů současný premiér David Cameron. Většinový systém se opět prosadil, posiluje vítěze a potlačuje poražené, nahrává jen dvěma velkým stranám i v případě, že třicet procent volí jinak. A dokonce ve Skotsku přiřknul téměř všechny mandáty straně jediné (56:3), protože jí chyběl protivník.
Průzkumy se mýlily, hlásily některé titulky médií i někteří potrefení komentátoři. Co vás nemá, průzkumy se nemýlí, mají samozřejmě pravdu, pokud jsou, jako ty britské, správně zkonstruované. Ale měří jen současnost, onu náladu tady a teď a nikoli budoucnost. Ta je jen projekcí těch, kteří mermomocí chtějí znát nepoznatelnou budoucnost.
Nyní mají všichni naprosto jasno, pohled zpět je historický, vychází z výsledku toho, co se stalo a snadno nachází příčiny, proč to tak muselo dopadnout. No, vlastně nemuselo, ale dopadlo.
V porovnání se svým netelegenním, řekněme poněkud rtuťovitým, neanglicky (příliš židovsky) působícím labouristickým protějškem Ed Milibandem vypadal Cameron aristokraticky, státnicky a přece jen důvěryhodněji, ačkoli se o jeho prázdných řečech ještě nedávno dost psalo. Celou volební kampaň vedl pod chlubným heslem ekonomické vládní kompetence, za níž mu veřejné mínění sice přiznávalo převahu, ale nijak nemilovalo.
Přestože hospodářství navzdory škrtům v rozpočtu (stát propustil milion zaměstnanců) nabralo před volbami vzestupnou a ve stagnující Evropě nevídanou tendenci (růst HDP 2,8 %), vláda srazila během pěti let zděděný státní deficit z 11 % na 5,5 % a dokonce snížila nezaměstnanost na historicky nevídaných 5,8 %. I když jen za cenu nižších platů, částečných úvazků (tzv. zero hours) a vysokého deficitu zahraniční obchodní bilance, ergo života na dluh.
Cameron nabídl poměrně radikální transformaci nejen k vyrovnanému rozpočtu, ale i omezení státu na 36 % HDP. Miliband naopak odmítl přiznat odpovědnost předchozí labouristické vlády za astronomický deficit, sliboval pomalejší snižování rozpočtu, vyšší platy nekvalifikovaným a vyšší daně zámožným. Jinými slovy řečeno, vůdce labouristů jako novodobý Robin Hood chápal ekonomickou krizi leninsky jako systémovou krizi kapitalismu (v níž rozpočtový deficit hraje podružnou, ne-li stimulační roli) a nabídl tradiční levicové řešení, brát bohatým a rozdávat chudým.
Ve skutečnosti společnost netvoří plutokracie a plebs, existuje střední vrstva, ekonomika není nulový součet. Vysoké daně a zbytnělá státní byrokracie ničí inovaci i dynamiku trhu. A tuhle pravdu nic nemění oprávněné rozhořčení nad astronomickými platy bankéřů a šéfů státních monopolů, jež by zasluhovaly tvrdou reformu. Milibandova rétorika narazila na rozsáhlou střední vrstvu, bez níž nelze volby v Británii vyhrát a jeho preference nestoupaly. To všechno nestačilo, aby Cameron vyhrál.
Zasáhlo něco nečekaného. Skotští nacionalisté nepokrytě vyhlašovali svůj záměr požadovat ústupky ve věci skotské nezávislosti a chtěli vlastně vydírat anglické socialisty. Na poslední chvíli tak probudili anglický patriotismus. Vyděsili značnou část nekonzervativních voličů, kteří toryům nahradili velký volební deficit způsobený odchodem pravého křídla k euroskeptické a antiemigrační straně UKIP, jež získala téměř čtyři miliony hlasů (12,5 %). A co víc, dělnická základna UKIP na severu zdecimovala labouristy. Levicovou liberální stranu voliči prakticky zlikvidovali.
Skotské drama začíná
Cameron nepochybně prokázal jistou politickou zdatnost, ale bez zásahu skotských nacionalistů by nevyhrál. Měl štěstí, ale opravdový zápas, ne-li drama o Skotsko a pozici v Evropské unii právě začíná. Žádná federace separatistické Skoty neoblomí. Nikdy od vzniku Spojeného království (1707) nebyly oba národy tak politicky rozdělené. Skotský plebiscit v září nacionalisté sice významně prohráli (55:45), ale anglický antagonismus, který teď vyvolali, jim nahrává. Nač poskytovat Skotům větší fiskální autonomii, copak se probuzená láska k vlasti dá uplatit?
Nacionalistům záleží neméně na zahraniční politice, na reprezentaci v EU, na vyhoštění britských nukleárních ponorek. Pakliže Cameron ve Westminsteru vyloučí Skoty z hlasování o britských záležitostech, uspokojí sice anglické vlastence, ale politický rozkol posílí. Bude-li je uplácet, roztrpčí Angličany. Skotští republikánští národovci budou v britském parlamentu rozkol mezi oběma národy posilovat. Jediná chabá naděje je: nechat socialistické nacionalisty hospodařit po svém, stálo by je to osm miliard liber ročně na dotacích a museli by zvednout daně.
I v tomto případě však jejich touha po nezávislosti vše zastíní a už dnes se většina Angličanů domnívá, že je politická rozluka jen otázkou času. Pro setrvání Skotska v Británii hlasovali v referendu důchodci, ale pod hranicí padesáti let už hlasovala většina pro samostatnost. Britské impérium kdysi rozložily národní ambice a válečné oslabení imperátora; i dnes se domácí říše rozpadá ze stejných příčin. V centralizovaném státě oslabeném Evropskou unií se Skotové a Velšané cítí okrajoví a láká je národní, na první pohled rovnoprávná reprezentace v Bruselu a lépe placené sinekury. Na federaci je pozdě.
Druhý existenční problém bude referendum o setrvání či odchodu Británie z Evropské unie. Okamžitě po volbách vypukla demagogická slovní bitka, jako by šlo o samo ekonomické a politické bytí a nebytí ostrovního státu. Poražení politici se pustili do vlády, že ohrožuje národ (miliony pracovních míst), rozpolcená je konfederace průmyslu. Jedni tvrdí totéž, druzí naopak, že hospodářství bez integračních zákazů a příkazů posílí. Některé banky i firmy hrozí odchodem z Londýna, jiní kontrují, že jde o plané hrozby. Unie totiž a především Německo obchoduje s Británií s výrazným přebytkem.
Premiér je zručný manipulátor a svým taktickým slibem plebiscitu a vyjednáním zásadní reformy euroskeptickou většinu rozdělil na tvrdé jádro „outistů“ (30 %) a pragmatiky, kteří chtějí dát diplomacii šanci.
Aby se vlk nažral...
Snadné to nebude. Ne, že by se evropští unionisté výstupu Británie, druhé nejlidnatější a nejsilnější ekonomiky v Evropě, neobávali. Byť ji považují za obtížného a nesnesitelného člena, ne-li za člena polovičního. V dnešní vlně euroskepse se neodváží propustit z eurozóny ani nepatrné Řecko, i kdyby kdovíjak dluhy nesplácelo. Proto udělají vše, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ideologického principu stále těsnější Unie a volného pohybu osob (budoucích občanů nové Evropy) se nikdy nevzdají, ale na základě fiktivní subsidiarity jistě umožní Cameronovi vyjednat mnoho dílčích změn, jež i oni mohou považovat za úlitbu vlastním euroskeptikům.
Lecos lze obejít. Tzv. sociální turistiku milionů chudých evropských migrantů, kteří hledají práci po celé Evropě a dělají Britům starosti, lze brzdit omezením sociálních výhod. Nová unijní smlouva zřejmě nepřipadá v úvahu (federalisté se děsí svých voličů), ale přislíbit budoucí změny při nereálném přijetí nových členů je bezbolestné. Už nyní se spekuluje, co lze a co ne. Německý financministr se domnívá, že Británii a dalším nečlenům eurozóny lze poskytnout záruku, že je silnější fiskální sjednocení eurozóny nepoškodí. Kupodivu je ochoten Unii rozdělit na dvě. Jiní to vidí obráceně. Každý ústupek Britům budou požadovat i antiunionisté, kterých v Evropě valem přibývá a to by byl začátek konce.
Britové vstoupili kdysi do Evropského hospodářského společenství, nikoli do Unie. Jejich ideálem je volné sdružení národních států, spolupracujících svobodně a zároveň si konkurujících na společném trhu. Vyjednat na evropských federalistech takový ideál samozřejmě nelze. Unijní projekt je utopický, imperiální. Nevolenou autoritou a standardizací i společnými pravidly prosazuje jednotu celé Evropy, jde o antinomii anglické, svobodné a zastupitelské demokracie. K vlastní dispozici má ohromný přeplacený ústřední aparát nomenklatury, soudní dvůr a panevropský senát, jako za časů římského impéria. A celá konstrukce stojí a padá s ideologií integrace.
Jak dopadne britský plebiscit nevíme, ale jedno je jisté. Pokud se Cameronovi podaří vyjednat závažné ústupky rychle, prosadit referendum už v příštím roce a zamezit Skotům, aby místní volby (2017) nemohli spojit s hlasováním o Unii, má značnou šanci. Mnozí Angličané se obávají, že je Unie natolik iracionální, že by jim v případě vystoupení ztížila nebo zdražila přístup ke společnému trhu.
Cameron jistě není evropský federalista, ti v zemi téměř neexistují (chtít, aby se tisíciletá Anglie stala pouhým regionem evropského státu, hraničí z velezradou), a plebiscit přislíbil především z taktických důvodů, aby vzal vítr z plachet UKIPu, který by za normálních okolností konzervativcům vyhrát volby znemožnil.
Reformátorem Unie se ale stát také nemůže. Ze svého aristokratického nadhledu zřejmě nepovažuje ještě problém Unie za dostatečně kritický, aby riskoval rozchod. Pokud bude tlačen svou stranou k nesplnitelným požadavkům, předvolební vášeň probuzeného anglického patriotismu podřízení Bruselu odmítne. Premiér má však jeden trumf. Dobře ví, že to celé handrkování o ekonomii je vlastně spor zástupný, tak jako tomu bylo ve skotském referendu. Proto chce vyjednat výjimku, aby budovatelský princip stále těsnější Unie pro Británii neplatil. Pokud by se mu to podařilo, má výhru v kapse. Otázka je, zda je takové vítězství skutečné.
Anglické dějiny se západní Evropou souběžné nejsou, jsou však mnohem, mnohem šťastnější.
Psáno pro časopis Kontexty.
