‚Češka nebo Němka?‘ Smrtelná exploze odstartovala zběsilý masakr
Ústí 16.30
NOVÉ
3
Před 70 lety, 31. července 1945 v půl čtvrté odpoledne, explodoval muniční sklad v Ústí nad Labem – Krásném Březně. Série výbuchů trvala 20 minut. Zahynulo 27 lidí a desítky dalších byly zraněny. Vzápětí po výbuchu se v ulicích města rozpoutal masakr místního německého obyvatelstva. Oběti byly stříleny, ubíjeny, ale také topeny, řada z nich byla shozena z Benešova mostu do Labe. Přesný počet mrtvých dodnes není znám, podle historiků však tehdy zahynulo minimálně 43 lidí, maximálně 100. Jejich smrt měla být odplatou za výbuch v továrně, označený za německou sabotáž.
Jednoznačné příčiny výbuchu muničního skladiště ani následného vraždění nebyly nikdy prokázány. Vzhledem k tomu, jak těsně za sebou obě události následovaly, je nepravděpodobné, že by masakr byl „spravedlivou“ reakcí na explozi. Podle některých historiků mělo krveprolití demonstrovat nutnost odsunu Němců z Čech, o němž právě jednaly velmoci v Postupimi. Vyšetřování obou incidentů bylo znemožněno i kvůli jejich propagandistickému zneužití z obou stran. Němci pogrom označili za „sudetské Lidice“, česká strana detonaci za zákeřnou akci nacistického Wehrwolfu. Mnoho zastánců má však i teorie, že řetěz tragédií spustila pouhá nešťastná náhoda.
Vládní vyšetřovací komise vedená generálem Svobodou a ministrem vnitra Noskem nebyla schopna příčinu výbuchu vypátrat. I navzdory tomu generál Svoboda výbuch jednostranně interpretoval jako dílo Wehrwolfu. Na tiskové konferenci v hotelu Palace pak generál vyslovil s masakrem německých obyvatel souhlas: „Je nutno jednou pro vždy se vypořádat s pátou kolonou a můžeme si přitom za vzor dát Sovětský svaz, který byl jediný, kdo to v této válce bezpečně dokázal: jako příklad uvádím případ povolžské německé republiky.“
Ústecký masakr se stal centrem pozornosti především sudetoněmecké historiografie a publicistiky označující tuto událost často jako „sudetské Lidice“. Díky zájmu veřejnosti po roce 1990 se podařilo získat některá mimořádně cenná svědectví očitých svědků masakru z řad Čechů.
K mimořádně cenným svědectvím patří výpověď Jiřího T. Svědek byl tehdy zaměstnán na ústecké poště 2 naproti vlakovému nádraží. Kolem půl čtvrté odpoledne odesílal ze své kanceláře v I. patře pošty telefonicky telegram na hlavní poštu. Z jeho činnosti ho vyrušila mohutná detonace, která rozbila okno kanceláře. Jiří T. si v první chvíli myslel, že se jedná o letecký nálet a instinktivně se ukryl pod stůl. Po několika sekundách, když neslyšel hukot letadel, seběhl se svým kolegou Václavem O. po schodišti a vyšel na ulici. Bylo slyšet další série menších detonací a nad Mariánskou skálou stoupal oblak černého dýmu. Výhledu na místo výbuchu – Krásné Březno však bránila skála. Svědkovu pozornost okamžitě upoutal shluk lidí před východem z nádraží. Asi padesátiletý holohlavý muž robustní postavy v civilních šatech tam křičel: „Tím jsou vinni Němci!“ a mlátil několik Němců s bílými páskami na pažích po hlavách holí a pěstí.
Důležité svědectví poskytla také Marie B, která byla v okamžiku exploze na ústeckém Předmostí. Šla se podíval na most, zde však byl shluk lidí a ozývala se střelba. Dostala strach a vracela se přes Předmostí do středu města. „Poblíž Předmostí se ke mně přiblížil muž ve středním věku menší postavy v civilních šatech a se sukovicí v ruce. Došel ke mně a zeptal se: „Češka nebo Němka“. Já jsem mu řekla: „Mazej ode mne“. Jak jsem promluvila česky, muž zůstal stát, já jsem pokračovala a proti mně vyšla paní ve světle šedém kostýmu, Němka, protože měla bílou pásku. Byla středního věku, vyšší a štíhlá. Chtěla jsem jít k ní a říci jí, aby sundala bílou pásku a vrátila se, než jsem jí došla, otočila jsem se a onen muž pokračoval za mnou. Přešla jsem jí a strachy jsem jí neřekla nic. Po pár metrech jsem se zastavila, ohlédla a už jsem viděla, jak německá žena ležela na zádech a muž se sukovicí ji táhl za nohu do okopu u mostu, který sloužil za války jako protiletecký úkryt. Poblíž okopu byly navršené kameny, velké asi jako lidská hlava, muž hodil Němku do okopu a tam na její tělo mrštil dva velké kameny,“ vzpomíná žena.
