Katyňský masakr? Je tu ještě jeden, stále nedořešený...
Už 70 let čekají na informace, co se stalo s jejich příbuznými a kde jsou pohřbeni. Většinu této doby nemohli lidé z okolí východopolského Augustowa o jejich osudu ani veřejně mluvit. V této oblasti u hranic s Litvou a Běloruskem si v těchto dnech připomínají 70. výročí jednoho z největších jednorázových zločinů proti lidskosti, který se v Evropě uskutečnil mezi koncem 2. světové války a Srebrenicí.
Tzv. augustowská štvanice začala 12. července roku 1945, tedy zhruba dva měsíce po oficiálním konci války v Evropě. Na území teoreticky suverénního polského státu zahájily tisíce vojáků Rudé armády a vnitřních vojsk NKVD (za významné asistence jednotek právě vznikající polské komunistické Veřejné bezpečnosti) hon na členy odbojové Zemské armády. Z neprodyšně uzavřeného okresu bylo odvlečeno sedm tisíc vězňů. Část z nich, nejméně 600 osob, zmizela beze stopy…
Oblast Augustowa dnes asociuje především příjemnou dovolenou v přírodě – jde o území čistých jezer a nedotčených lesů. Během 2. světové války to bylo – ze stejných důvodů – místo velmi intenzivního působení protinacistického odboje. Po nástupu Rudé armády se řada partyzánských oddílů odmítla odzbrojit a vrátila se zpátky „do lesa“: příliš dobře jim byl známý osud jednotek AK ve východních oblastech tehdejšího Polska, které nastupující Sověti likvidovali nebo zatčené vojáky hromadně vyváželi do gulagů. I dlouho po přechodu fronty se tak stále jednalo o „militarizovanou zónu“, v níž byly útoky na funkcionáře nové komunistické moci na denním pořádku.
Takových oblastí bylo na polským venkově v této době více, v mnoha z nich se vedla téměř regulérní válka proti sovětské okupaci. Nicméně oblast Augustowa doplatila na skutečnost, že se nacházela na důležité komunikační tepně mezi čerstvě okupovaným Východní Pruskem (dnes Kaliningradská oblast) a „vnitrozemím“ Sovětského svazu, po které se přesunovaly vojenské jednotky a především uloupený majetek, včetně obrovských stád skotu. Byla to také cesta, po které se měl v brzké době vydat sám generalissimus Stalin na mírovou konferenci do Postupimi.
První kniha, která byla po pádu komunismu o „štvanici“ publikována, nesla příznačný název Přerušené životopisy. Rodiny zmizelých byly během komunismu vysloveně odrazovány od jakéhokoliv pátrání a vůbec připomínání existence oněch osob. Ještě v roce 1987, kdy informace o zmizelých prosákly poprvé do západního tisku, mohl mluvčí polské vlády Jerzy Urban (nyní mediální magnát demokratického Polska) tvrdit, že o žádných zmizelých z Augustowa nikdy neslyšel. „Augustowský zátah byl dokonalý zločin,“ říká historik Jan Jerzy Milewski. Zatímco o katyňském masakru slyšel celý svět, augustovský příběh se sovětským úřadům podařilo dokonale zatajit. „NKVD si vzala ponaučení z katyňské blamáže,“ říká historik Krzysztof Jasiewicz. „Tentokrát šlo o stejnou operaci: shromáždit větší skupinu polských nepřátel lidu a povraždit je… Rozdíl ale byl v úspěšnosti zatajení zločinu. Nevíme, kde byli tyto lidi zadržováni, ani kde jsou pohřbeni.“
Teprve nedávno se historikům z moskevského Memorialu podařilo vypátrat šifru poslanou šéfem vojenské kontrarozvědky Abukamovem samotnému Lavrentinu Berijovi, v němž informuje o příjezdu speciální jednotky do oblasti s cílem likvidace šesti set zatčených v souvislosti s augustovskou štvanici. „Jsou to zkušení čekisté a svěřený úkol provedou,“ pochvaluje si své svěřence. Podle Pietrova je zřejmé, že se popravy uskutečnily na Stalinův příkaz. Nicméně na otevřené žádosti polské strany o nahlédnutí do archivu ruské úřady odpovídají pravidelně odmítavě.
Augustowský zátah ve zkratce ukazuje, že rok 1945 znamenal pro velkou část střední Evropy všechno jiné než „osvobození“. Oběťmi masakru se stali lidé, kteří předchozí léta strávili v boji proti německé okupaci. Mezi zmizelými byla také řada čerstvě navrátivších z nucených prací v Říši. A také několik desítek žen a nezletilých. Vše se konalo na území, přes které fronta prošla už před mnoha měsíci. Tisíce vojáků NKVD působících na polském území a odvlékajícícj stovky občanů kamsi do neznámá jsou zase výmluvným komentářem k „nezávislosti“ nového komunistického Polska…
