Jsme teď snad víc před jinými volbami bombardováni výzvami, abychom šli volit. Nic zvláštního, řeklo by se, chodit k volbám je obvyklá součást občanství. Ale ...
Jsme teď snad víc před jinými volbami bombardováni výzvami, abychom šli volit. Nic zvláštního, řeklo by se, chodit k volbám je obvyklá součást občanství. Ale letos mají ty výzvy nádech zoufalství. Nejen politické strany, nejen herci, nejen placení influenceři, ale i různé víceméně veřejně činné osoby, které po vás obvykle nic nechtějí, vás letos přímo prosí, abyste pro ně osobně udělali jednu věc – šli volit.
Je to užitečný návyk a prosazovat účast u voleb jako normu je dobré v tom smyslu, že neguje známý problém kolektivní akce: můj hlas sám o sobě nic nerozhodne, nicméně nějaký volební výsledek vždycky bude.
K účasti u voleb vyzval pochopitelně i prezident Pavel. Taky ovšem řekl, že nám nebude tvrdit, že tyto volby jsou přelomové a nejdůležitější v historii. Což je dojem, kterému by člověk v kampani snadno podlehl.
Zároveň ovšem při uznání všech pozitiv normy, že je správné jít volit, nejde říct, že by to byl nějaký absolutní imperativ. Účast od voleb k volbám kolísá a nedá se říct, že bychom si pamatovali ty s nižší volební účastí jako „ty horší“. Stejně tak se liší obvyklá účast v různých zemích a není moc časté je podle toho známkovat. V Belgii je formálně povinná volební účast – a myslí si někdo, že je tam kvalita demokracie a spokojenost s výsledky vládnutí vyšší?
Nechodit k volbám může jistě být projev indolence, jistě je doložené, že dlouhodobě je volební účast nižší v sociálních vrstvách, jež mají pocit, že nemají kontrolu ani nad svým vlastním životem, a chovají se podle toho. Lze taky vyslovit, připusťme, že dost elitářský, názor, že je i dobře, že lidé, kteří se o politiku nezajímají, o fungování státu nic nevědí a jejich nejsilnější emocí je, že za všechno špatné v jejich životě může někdo jiný, o vládě nerozhodují. Přesvědčovat je, aby se přece jen na poslední chvíli rozhodli přijít a někomu to hodit, možná není tak bohulibá činnost.
Ale to není ten případ, který tu máme na mysli. Jde o přesvědčování lidí, u kterých se dá předpokládat, že budou slyšet na argument, že je u nás ohrožena demokracie.
Protože to je styl přesvědčování, který si strany vládní koalice zvolily, zřejmě si vědomy toho, že výsledky svého vládnutí se chlubit nemohou. Jejich kampaň není nic než strašení. Je to nedůstojné a uráží to inteligenci adresátů. Ústředním aktérem této kampaně je Rusko, údajně u nás „tahající za nitky“ v pozadí všech opozičních stran. Ale pokud Rusko naši kampaň sleduje, určitě si s uspokojením všímá toho, jak snadné je českou společnost zhysterizovat.
Bez ohledu na česká specifika je základní problém docela podobný jako v řadě západních zemí. Společnost je vysoce polarizovaná a staré ideologie se lámou. Všimněte si, jak často můžete narazit na komentáře typu: A tohle že má být pravicové? A tomu říkáte konzervatismus? Není to posmívání se pokrytectví. Je to bezděčné setkání s tím, že podoba toho, co je pravicové a co levicové, se proměňuje snad nejvíc od konce druhé světové války, určitě nejvíc od konce války studené.
U nás, jak známo, ČSSD, ještě nedávno strana, která sestavovala vlády, v podstatě zanikla. V řadě západních zemí, nejnápadněji v Německu, Francii, Británii, tradiční strany skomírají. V Británii má strana Reform v průzkumech víc než konzervativci a labouristé dohromady; labouristická vláda je ne tak dávno po volbách nejnepopulárnější vládou v dějinách měření, konzervativcům snad stále nedošlo, že s mandátem brexitu naložili úplně jinak, než si ti, kdo pro brexit hlasovali, přáli. Od té doby, co v Německu vytyčili firewall kolem strany AfD, její podpora jen stoupá, pro Francii a stranu Marine Le Penové platí totéž. A, což je ještě důležitější, jejich špičky vesměs stále nevědí, proč. Angela Merkelová nebo Boris Johnson se potulují jak zatoulaní pokojoví psíci a stále rozdávají moudra, jako by na ně někdo byl zvědavý. Myslí si, že za ten pád může někdo jiný, že jim někdo něco udělal. Neudělal, sami si za to můžou.
U nás je myslím praktickým poučením, že koalice Spolu byl omyl či krok stranou. Byla schopná sestavit vládu jen díky tomu, že mimořádně velké procento populistických hlasů propadlo pod pětiprocentní hranici. Na to se nejen nedá donekonečna spoléhat, ale letos tu sílu nebude mít, i kdyby se to zopakovalo. Tak jako u západních stran je všechno s časem jen horší.
Spolu sdružuje politiky hledající, jak dál s konzervativní tradicí, i politiky celkem pohodlně usazené v, řekněme, bruselsko-davoském mainstreamu. To bude mít vždy část publika, obsluhuje ho STAN a tito politici by pod jeho křídla mohli přejít. Nebylo by to žádné velké násilí, vždyť po prezidentských volbách se vyčkávalo, zda pro další angažmá Danuši Nerudovou získá STAN, nebo TOP 09.
TOP 09 může klidně zaniknout – pamatuje si ještě někdo, proč vznikla? Lidovci mohou zůstat regionální stranou. Značku ODS by mohl opustit typ politiků slibujících přísnější trestání „hate speech“ a mírnější trestání recidivistů, voliči si je u STANu najdou. Mohli by pod ní zůstat lidé ochotní hledat nějakou formu populističtějšího konzervatismu. Politici, jejichž menšinovému postavení pod hlavičkou Spolu vděčí za svůj úspěch Motoristé.
Neochota přijít k volbám může být různého typu. Pokud se člověk nemůže odhodlat dát svůj hlas žádné kandidátce, ale zároveň chce politický vývoj ovlivnit, má k dispozici strategickou volební neúčast. Protože jinak bude ten výběr už jen pořád horší.
00:01
