Hospoda je jako divadelní jeviště, říká architekt Fišer. „Interiér Red Pifu jsme ladili i podle láhve plzeňského”

Nově otevřená restaurace Red Pif na pražském Andělu propojuje tradiční českou kuchyni, plzeňský ležák, přírodní vína a moderní francouzskou gastronomii s ojedinělým interiérovým designem. Restaurace je inspirovaná tradičními dřevěnými hospodami, lidovou architekturou, klasickou Selskou jizbou, ale také prvorepublikovým podnikem Café Imperial. “Chtěli jsme, aby měl interiér Red Pifu něco z velkoměstského korza, ale také z klasické hospody. Posledním doplňkovým zdrojem inspirace byla láhev plzeňského piva – její barevnost je symbolicky přenesená do výmalby stěn a na podlahu,” říká architekt Jakub Fišer v rozhovoru pro deník Echo24.

Jakub Fišer, respektive architektonická kancelář Aulík Fišer Architekti, se dlouhodobě zabývá nejen urbanismem a návrhy větších komplexů a budov, ale také interiéry. Ateliér Jana Aulíka a Jakuba Fišera kromě vestavby interiéru Red Pifu na Andělu stojí také za administrativními budovami jako je Bořislavka centrum, Roztyly Plaza, Palmovka Park Libeň nebo za Polyfunkčním domem Zenklova. “Red Pif pokračuje jinak a na jiném místě. Osobité prostory v domě z 19. století na Starém Městě v klidné postranní ulici vystřídal pronajímatelný prostor v parteru kancelářského domu na jednom z nejrušnějších míst v Praze,” podotýká Fišer.

V minulosti jste prohlásil, že „každá hospoda má mít svou atmosféru a scénografii“, co tím myslíte?

Skutečně uvažuji o životě v hospodách a barech jako o svého druhu divadle, rád pozoruji dění okolo sebe, no a právě v těchto podnicích se toho často děje hodně: vždyť se o tom zpívají písničky a píší knížky! Není to samozřejmě doslova divadlo, ale interiér restaurace je určitou kulisou pro vychutnání jídla, pro setkávání lidí, pro ty, kteří restauraci navštíví. Nějakou atmosféru, abyste se tady cítil dobře, užil si to prostředí, a chtěl se třeba ideálně i vrátit, by interiér hospody měl proto určitě mít. Respektive mám za to, že architektura by vždycky měla navozovat autentickou a specifickou atmosféru, která bude spjata jak s místem, tak s jejími uživateli. My jsme tady přišli k jak se říká univerzální pronajímatelné jednotce v parteru kancelářského domu: to není moc na co navazovat, to je z principu osnova, do které lze vložit cokoli: když se budu držet té analogie, tak je to prázdné jeviště a scénu musíte vytvořit.

Interiér podniku je specifický díky strukturám, práci se dřevem a vzdušnými prostory. Kde se inspirujete, respektive kde jste se inspiroval při navrhování Red Pifu?

Ovlivňuje mě spousta s architekturou více či méně propojených věcí: výtvarné umění, příroda, atd. Inspirace může přijít odkudkoliv. Samozřejmě sleduji trendy, práci kolegů, realizace a projekty ze zahraničí. Když jsem studoval, respektive jako architekt v druhé polovině 90.let začínal, tak jsem se snažil zorientovat, přicházelo sem spoustu vlivů z venku, sál jsem vše jako houba, snažil se pochopit a vyzkoušet si různé přístupy, možnosti… Ale to časem odezní, myslím že je třeba najít si vlastní cestu.

Nicméně k tomu návrhu: dříve, než o něm začnu přemýšlet, potřebuji iniciační debatu s klientem. Díky tomu se dozvím, co očekává, co potřebuje: v tomto případě co to bude za hospodu, kdo tam bude chodit… Jak dnes hospodští říkají, jaký to bude „koncept“. Musíme se vzájemně shodnout na zadání, sladit mnohdy protichůdné věci… se špatným zadáním dobrý výsledek nikdy nevznikne. Tahle diskuse nemusí být vždy příjemná, ale je důležitá. V tomto případě jsme od začátku s Markem Schneiderem, se kterým jsme interiér navrhovali chtěli, aby bylo znát, že restaurace je do stávajícího prostoru vestavovaná - do určité míry dočasná věc, vlastně tak trochu instalace. To je ta zmíněná pronajímatelná jednotka: nemám iluzi, že tu hospoda 200 let. Takže jsme hledali řešení, kde maximum toho, co tam vložíme, půjde zase snadno rozebrat a ideálně znovu použít. K tomu jsme chtěli navodit adekvátně domácí, vřelou atmosféru té zmíněné klasické hospody. Tohle obojí dřevo „umí“: interiér je poskládán z obyčejných, místních smrkových latí, hranolů a prken.

Práce se dřevem má určitá pravidla - skladebnost a rytmus, což je známé především z historických lidových staveb - řekněme z běžné tesařiny. Atmosféra starých stodol a polorozpadlých roubenek, hra se světlem mezi trámovím, to nás tedy svým způsobem inspirovalo. No a určitě tu je i vliv současného moderního umění, které studuje fraktálnost, opakovatelnost a různé strukturální motivy a jejich působení v prostoru, opět včetně hry se světlem. A když už jsme u světla, tak co se týče smyslů pro nás byla důležitá i struktura dřeva, tedy hmatový zážitek: kombinovali jsme hoblované i neupravované plochy dřeva, ponechaného tak, jak vyšlo z pily. Posledním doplňkovým zdrojem inspirace byla láhev plzeňského piva – její barevnost je symbolicky přenesená do výmalby stěn a na podlahu. No a pak je tu i vůně dřeva, jeho postupná patinace, stárnutí, změna barevnosti… Architektura by měla být zážitek pro více smyslů, než je jen pro oči.

Zaujal mě také ještě jeden váš výrok o Red Pifu: „S ohledem na místo jsme chtěli, aby interiér měl něco z velkoměstského korza i z klasické hospody. Něco mezi Café Imperial a Selskou Jizbou.” Podobný přístup bych čekal pro podnik v nějakém lázeňském městečku, ale na hektickém Andělu?

Ale proč? Vždyť Anděl je dnes jedno z nejživějších pražských míst, právě proto ten odkaz na původní pražské korzo Národní – Příkopy – Poříčí. Café Imperial a Selská jizba, to jsou dva pomyslné referenční body: na jedné straně městská velkorysost a určitá zdobnost Imperialu, na druhé ta „selská“, hospodská zemitost a rustikálnost. Interier Red Pifu je někde mezi.

Chtěl jsem tím přirovnáním zjednodušeně vyjádřit, že prostor restaurace při své velikosti nabízí více nálad a situací: přízemí rovnou z ulice, to je pracovní oběd, schůzky přes den – káva, drink, a něco „na stojáka“ po cestě domů z práce, je to více otevřené, v kontaktu s ulicí. Patro je více intimní: večeře, posezení s přáteli… doplnili jsme i koutek pro štamgasty, salonek. Vše se zároveň vzájemně prolíná, prostory přechází jeden do druhého a nejsou oddělené: podle nálady si každý může zvolit, kam si sednout či stoupnout…

Myslíte si, že design a architektura ovlivňují návštěvnost restaurace? A měly by se restaurace čas od času vizuálně proměnit?

Na to s tou návštěvností by vám spíše odpověděl hospodský. Setkal jsem se ale i s názorem, že podoba interiéru, pokud vybočuje z určitých schémat či zvyklostí, může lidi i odradit, protože může být chápána jako známka luxusu a tudíž vyšších cen. Autorsky pojatý interiér je totiž někdy stále vnímán jako výhradní součást image „lepších podniků“. Ale co vím já podle zpětných vazeb, tak se do Red Pifu lidé vrací a zdejší prostředí má kladné ohlasy.

Co se týče těch vizuálních změn, tak na to asi není univerzální odpověď: pokud máte prostředí, které má svoji autentickou image, lidem se tam líbí a interiér umí přirozeně stárnout a mít stále svou kvalitu a noblesu, tak asi ne. My se o něco takového snažili už u prvního Red Pifu a v případě Andělu jsme na to, i když jinak - protože je to úplně jiná prostora a trochu jiný koncept - navázali. A teď se těšíme na to, jak bude interiér v dobrém smyslu stárnout, patinovat a tím se „zabydlovat“. Nesmí degradovat, musí být vymyšlen tak, aby bylo vše kvalitní, udržovatelné, či snadno měnitelné.

Pokud se z interiéru stane součást „obchodní značky“ podniku, tak mu myslím změna, resp. výrazná změna může spíš uškodit. Vždyť lidi jsou konzervy. Kromě toho, nikdo asi nechce měnit interiér kavárny Slavia, zmíněného Café Imperial či spousty tradičních pražských hospod, pokud si jej uchovaly. Vím, že je to velká ambice, ale bylo by pro nás největší poctou, kdyby takto časem byl vnímán alespoň trochu i interier Red Pifu!

Pokud spoléháte jen na módní trendy či na zařizování z katalogů aktuálních kolekcí nábytku a dalšího vybavení, tak se může lehce stát, že interiér zastará a bude třeba jej obměnit. Proto maximum navrhujeme, na míru danému prostoru a konceptu… nezařizujeme, to by nás neuspokojovalo a naše klienty myslím také ne.

Jak se liší práce na interiéru restaurace od velkých administrativních budov, jako je např. Palmovka Park Libeň nebo Polyfunkční dům Zenklova?

Já to neodděluji. Zakázka mi hlavně musí dávat smysl a skrze architekturu také chceme vyjádřit určitý názor. Podstatným prvkem při práci je pro mě spíše klient a místo. Ale takovýto interiér jako byl Red Pif je specifický v tom, že jde na rozdíl od velkých staveb, ale třeba i rodinného domku o poměrně rychlou práci. Rychle vidíte výsledek. U práce na velkých domech je to otázka mnoha let, než se dočkáte: vždyť třeba Bořislavku jsme projektovali a stavěli 10 let. Hůř už na tom jsou snad jedině filmaři.

Nemohl jsem si nevšimnout vašeho architektonického rukopisu: dřevo, struktury, sklo a světelné prostory (právě Bořislavka centrum, Roztyly Plaza). Je to náhoda, přání zákazníka nebo cíleně budovaná značka?

Určitě to není cíleně budovaná značka, nemáme žádnou doktrínu. A zákazníci za námi taky nechodí s tím „udělej mi to jako…“: nejsme Barber shop! Je to spíše intuitivní - asi to je tím, že je to vše práce našeho ateliéru. Jestli to má při pohledu zvenčí „svůj ksicht“, tak mě to těší, díky. Asi je to o sdíleném přemýšlení, něco nás zajímá, chceme to studovat, rozvíjet: jak působí nějaký typ prostoru, materiál, jak s ním dál pracovat. Pokud to je vhodné pro danou zakázku, tak se k tomu rád vracím a jestli to ještě není z mého pohledu vyčerpané, tak s tím rád pracuji znovu.

Jak vnímáte současnou architekturu v Praze, kde se neustále něco boří, staví a renovuje. Nemělo by město proti tomu silněji zakročit?

Proti čemu by mělo zakročit? V principu jde o přirozený proces, takhle město funguje odjakživa. Jde o míru, o to, zda původní je nahrazováno alespoň stejnou či ideálně lepší kvalitou. U toho bourání jde o to, aby nemizela paměť - jednotlivé vrstvy, etapy vývoje a kultury stavění: a to není pouze o městě. Podle mě tady zaspalo především ministerstvo kultury, respektive památková péče, která se mnohdy zabývá zbytečnostmi. Industriální stavby, brutalistní budovy jako byl např. Transgas, Ústřední telekomunikační budova na Žižkově nebo Hotel Praha, to už nevrátíme zpět. Vyjmenovávám tu známé případy, nejde o mé subjektivní preference, myslím to obecně, a taky nejde jen o Prahu, ale i o spoustu staveb v jiných městech.

Bohužel si totiž často reálnou hodnotu těchto budov uvědomíme až v momentě, kdy o ně přijdeme. Proto bych právě od Národního památkového ústavu očekával, že bude napřed, že se včas povede diskuse o tom co chránit nebo ne a proč. Vždyť ty domy jsou otisk doby, historie, vývoje města, společnosti. A musíme si uvědomit, že teď už přichází na řadu i architektura 90. let. Někdo bude argumentovat, že to byla doba kýče a divokosti, stejně tak se argumentuje, že 60. - 80. léta byla dobou komunismu a totality. To je ale hloupost – nemůžeme přeci mazat naši historii, ať byla jakákoli. Kdybychom takhle mysleli do důsledku, tak můžu říci: baroko, to byla doba temna, tak pojďme zbourat třeba Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně! Jasně že je to nesmysl, jenže úplně stejný, jako ty argumenty u mladších staveb.

Myslím, že hodně můžeme ale udělat i sami, vlastním přístupem a citlivostí. Dám příklad naší práce na Palmovce – zachovali a do nové struktury jsme zde zapojili starou industriální halu, nikdo o ní moc nevěděl, byla obestavěná různými přístavky, ale uvnitř krásný prostor, nakonec byla v průběhu projektování vyhlášena technickou kulturní památkou! Stejně tak tu v další etapě zachováváme historický tovární komín: patří k panoramatu Libně.

Jsou to komplikace, přináší to větší náklady investorovi, ale i on si uvědomuje, že se jedná o prvky, které místu přináší autenticitu, že zachovávat paměť místa je důležité, protože to je přesně to, co u nové výstavby postrádáme. Ono je snadné kritizovat developery - přičemž mnohdy je to oprávněná kritika - ale za prvé nejde všechny házet do jednoho pytle, a za druhé je potřeba říci, že ze strany města zatím žádná výstavba, která by nastavila nějaký kvalitativně jiný etalon, neprobíhá. Začíná se to měnit, vznikla Pražská developerská společnost, jsou tu projekty v přípravě, no tak uvidíme.