Třebaže hokejové mistrovství světa oficiálně skončilo před týdnem všeobecně známým výsledkem, vlastně jsme v turnaji pořád zabředlí až po uši a ukazuje se, jak moc se proměnila tuzemská mediální mapa od předešlého českého titulu v roce 2010.
Foto: Michal Čížek
1
Americký soud v pondělí již podruhé zamítl vyplacení rekordní odměny 55,8 miliardy dolarů (1,3 bilionu korun) řediteli automobilky Tesla Elonu Muskovi. Výrobce ...
Třebaže hokejové mistrovství světa oficiálně skončilo před týdnem všeobecně známým výsledkem, vlastně jsme v turnaji pořád zabředlí až po uši a ukazuje se, jak moc se proměnila tuzemská mediální mapa od předešlého českého titulu v roce 2010. Vytvářet jakýkoli obsah je jednodušší a levnější, přibylo televizí, podcastů, rozhlasových stanic, především ale sociálních sítí založených na vizuálním obsahu. A tak už týden není nouze o analýzy, dojaté sestřihy z utkání nebo o rozhovory s hráči, trenéry, sportovními komentátory či bývalými reprezentanty. Množství nabídky skutečně nelze srovnat s ničím, co tu bylo dříve, žádný jiný tuzemský sportovní úspěch takto propírán prozatím nebyl. Množství dosavadních ohlasů je vlastně už otravné, kéž brzy skončí a začne se znovu příčetně žít.
Něco z hokejového dění uplynulého týdne ale za vypíchnutí stojí. A sice reakce na ruskou neúčast na turnaji, které – a není se co divit – po udělení zlaté medaile znovu akcelerovaly. Rusové naříkají, pláčou a stěžují si, že mistrovství světa bez nich nebylo plnohodnotné, a někteří diváci na tento směšný argument bohužel naskakují a dále jím šermují, aniž přemýšlejí nad jeho cynismem a hulvátstvím. Snad to v jejich podání ani není proruský postoj, spíš projev touhy po spravedlivém světě, který by se měl odrážet právě ve sportovním klání. Přitom ale je to nesmysl: vrcholné sportovní akce vždy mají politický podtext, obzvlášť v kolektivních sportech a obzvlášť v Rusku, které skrze sportovní úspěchy rádo samo sobě potvrzuje svou domnělou výjimečnost. Stačí si vzpomenout na nedávné příklady: na olympiádu v Soči (neboli výsměch jakékoli ohleduplnosti k přírodě a krajině) i na fotbalové mistrovství světa.
Je proto velice potěšitelné, jak na dotazy po ruské absenci reagují v médiích někdejší čeští hokejoví reprezentanti nebo zdejší novináři. Například čtyřnásobný mistr světa a olympijský vítěz Martin Procházka v Českém rozhlase na otázku, co na ruskou neúčast na turnaji říká, bez váhání a jednoznačně uvedl: „To musejí Rusové sami vědět nejlíp, proč tu nehrajou. Ať vyřeší, co jim stojí v cestě, a můžou zase hrát.“ Ve velmi podobném duchu se v hokejovém podcastu České televize vyjádřil komentátor Robert Záruba. Jiří Hrdina, další mistr světa a trojnásobný vítěz Stanley Cupu, zvolil ještě ostřejší slovník. Jestli máme sportovce považovat za své hrdiny, je dobře, můžeme-li je tak vnímat i pro jejich občanské postoje. A obzvlášť sympatické je vnímat tyto hlasy při vzpomínce na to, jak obezřetně a vyhýbavě se k ruské neúčasti na poslední zimní olympiádě vyjadřoval předseda Českého olympijského výrobu Jiří Kejval.
Vždyť je to tak jednoduché: přistupujeme-li na nářek agresora a jeho vidění světa, umažeme se od něj. Jestliže Rusové neustále někomu vyhrožují, volí stále absurdnější slovník a predikují jaderné nálety na hlavní evropská města, jedinou správnou reakcí na takové bláznovství je naše věcnost. Chcete s námi být v partě? Podvolte se pravidlům, na nichž se dohodli všichni, a nestěžuje si pořád.
Znovu je tato konstrukce na stole nyní, kdy Mezinárodní hokejová federace (IIHF) zvažuje, jak naložit s absurdním systémem, který sama stvořila. Aťsi z dobré vůle a s respektem k tomu, že Rusové jsou světová hokejová špička. Oč jde? Federace přiděluje ruskému týmu každoročně body, třebaže Rusko mezinárodní soutěže nehraje a body za výhry mu reálně nepřibývají. Body dostává uměle podle svého posledního umístění v roce 2019, kdy skončilo třetí (o dva roky později hráli Rusové ještě jednou, byli pátí, ale nehráli pod ruskou vlajkou, nýbrž pod mezinárodní olympijskou). Každoročně tedy ruská hokejová reprezentace získává vysoké body za třetí místo, a díky tomu soustavně stoupá v mezinárodním žebříčku: nyní je druhá, napřesrok by mohla být první.
Zjevného paradoxu si už všimli novináři i IIHF, která zvažuje, jak nastalý paradox vyřešit, protože jsou jím trestány mimo jiné týmy zemí, které turnaje řádně hrají. Proč bychom měli brát ohledy na druhé, když oni je na nás neberou? Proč by měla z elitní hokejové skupiny sestupovat Velká Británie? Proč Polsko? Nechť Rusové pavoukem propadají, dokud zase nezačnou hrát a nevyškrábou se zpátky nahoru. Jsou-li tak dobří, jak o sobě tvrdí, snadno to pak zvládnou. Ostatně tutéž potupnou cestu museli po rozdělení Československa podstoupit slovenští hokejisté – a k nim to bylo více nefér, než by to teď bylo k Rusku.
Ta otázka je opravdu banální: Proč máme být neustále ohleduplní k těm, kteří k nám ohleduplní být nehodlají a kteří se nám smějí nebo nám vyhrožují do očí? Snad IIHF najde dost vůle, odhodlání i rozumu k tomu, aby neváhala zachovat se mravně.
00:01
