Padesát dní v řetězech jako rukojmí. Propuštěný Thajec popsal krutosti Hamásu

Řetěz na kotníku, který nebyl delší než metr, bití a hlad. Po jeho boku ležel kbelík, provizorní toaleta, která během 50 dnů v zajetí teroristů z Hamásu nebyla nikdy vyprázdněna. Ani jednou se nesprchoval. Třicetiletý thajský zemědělský dělník Phonsawan Pinakalo popsal serveru The Telegraph svůj pobyt v zajetí, kam ho 7. října z Izraele jako rukojmí odvlekli teroristé z Hamásu.

Nedůstojností bylo nespočet, ale v prvních dnech věznění v Gaze Pinakala nejvíce znepokojovala hluboká rána na levém předloktí. Způsobil mu ji bojovník Hamásu kuchyňským nožem, když byl 7. října napaden a obsazen kibuc, ve kterém pracoval, a on neměl jinou možnost, než si ji zašít sám bez anestetik.

Pinakalo byl jedním ze 110 rukojmích, kteří byli propuštěni během krátkého příměří mezi Hamásem a Izraelem koncem listopadu. „Byly chvíle, kdy jsem v místnosti mluvil sám se sebou a říkal jsem si, jestli jsem se nezbláznil,“ řekl. „Ale nejsem blázen. Já jsem ten, kdo přežil. Nezlomili mě,“ dodal.

Muž se do Izraele přestěhoval před pěti lety z thajské provincie Nakhon Ratchasima, která patří k nejchudším v zemi. Stejně jako mnoho dalších lidí z této oblasti Pinakalo hledal lepší budoucnost v zahraničí. Teta, která ho vychovala, pracovala před dvaceti lety v Izraeli a on, inspirován jejími tamními zkušenostmi, v létě 2019 zamířil do kibucu Alumim v Negevské poušti, pouhé tři kilometry od Gazy.

V Izraeli pracuje zhruba 30 000 Thajců, převážně v zemědělství. Práce je to těžká, ale finančně výnosná – Pinakalo si měsíčně vydělával asi 1 500 liber, což je více než trojnásobek jeho mzdy v Thajsku.

Útočníci ve fotbalových tričkách měli brokovnice a samopaly

Kibuc Alumim, v němž se Thajec zabydlel, byl 7. října mezi prvními, které zasáhl útok Hamásu. Teroristé zabili 19 zahraničních dělníků z Thajska a Nepálu a unesli osm lidí.

I když v ranních hodinách byly z Gazy na Izrael vypáleny stovky raket, Pornsawan a jeho přátelé o blížící se hrozbě nevěděli. Předpokládali, že jde jen o další bombardování. „Ale brzy jsme viděli, že to není normální. Rakety létaly z mnoha míst a nebylo zvykem, aby v sobotu bylo tolik aktivity,“ řekl Pinakalo.

Následující hodina uběhla v chaotické změti, jak se střelba přibližovala. Nakonec boj utichl a Pinakalo se schoval s přáteli do bunkru a čekal, až izraelská ochranka přiběhne na pomoc. Ta nikdy nepřišla. „Slyšeli jsme venku hlasy, ale nedokázali jsme říct, jestli to byla arabština nebo hebrejština. Řekl jsem: ‚Počkejte tady, já půjdu najít pomoc‘. Místo toho jsem uviděl tři velké arabské chlapy.“

Muži byli oblečeni ve sportovním oblečení – „měli na sobě fotbalová trička, jako jsou ta od Nike nebo Adidas“ – a byli ozbrojeni. Dva z nich nesli samopaly AK47, jeden měl brokovnici. Když si všimli Pinakala, zahnali ho do domu, kde se schoval za závěs. „Viděl jsem, jak mě hledají v každé skříni, ale neměl jsem kam jít,“ řekl. Když ho našli, jeden z mužů se po něm divoce ohnal kuchyňským nožem. Pořezal mu předloktí, malíček a hlavu. „Chtěl jsem utéct, ale nešlo to. Všechno mi tak nějak otupělo a necítil jsem vůbec nic.“

Muži ho vytáhli z domu, svázali mu ruce k tělu a naložili ho do bílého pick-upu. Byl tam i nepálský muž z kibucu – dvojici hodili doprostřed hlavami dolů a obklopili je bojovníci, zatímco jim nad hlavami létaly rakety.

Na hranicích byli rukojmí přeloženi do prostoru pro nohy. „V autě jsem si říkal, že když budu hrát mrtvého, třeba se jen zbaví mého těla a já pak budu moci utéct,“ popsal Pinakalo. „Snažil jsem se přijít na to, jestli jsme blízko moře, pak bych možná mohl doplavat zpátky do Izraele.“

Asi o 20 minut později dorazilo auto k nemocnici v Pásmu Gazy. Muži odnesli Pinakala na nosítkách. Za necelou půlhodinu mu dva lékaři sešili hlavu – ale ne ruku a prsty. Tento úkol zůstal na samotném Thajci.

Hlad byl nesnesitelný

Pinakalo si myslí, že ho drželi v bývalé škole. Místnost měla rozměry asi šest krát sedm metrů, byla vybílená a na podlaze byly dlaždice s mramorovým vzorem. Na jedné stěně visel papír, který vypadal jako rozvrh hodin, vedle byly dětské samolepky.

Střežili ho tři muži, jejichž totožnost zůstala utajena. Když vstoupili do místnosti, buď mu svítili baterkou do očí, aby ho oslepili, nebo měli masku, případně si zakrývali obličej rukama. Všichni byli krutí. Říká, že ho nikdy sexuálně nezneužívali, ale pravidelně ho bili a kopali. Přesto se nepodělil o konkrétní podrobnosti o násilí, kterému byl vystaven, protože se obával, že by to mohlo zhoršit situaci asi 130 rukojmích, kteří jsou stále v Gaze, včetně osmi Thajců.

Nebylo to však bití, bombové útoky nebo samotka, co ho téměř zlomilo. Byl to hlad, který snášel. V nejtemnějších chvílích se modlil za vlastní smrt. „Někdy, když jsem slyšel, jak dopadají izraelské bomby, jsem si říkal: ‚Proč to nemůže zasáhnout mě, abych mohl zemřít, abych to už necítil‘,“ řekl. „Nejbrutálnějším momentem byl hlad. Být kopnut nebo zasažen, s tím se člověk setkává už v životě, když bojuje.“

Naživu ho udržovala konzerva tuňáka, kterou mu každý den podávali dozorci z Hamásu. Během sedmi týdnů v zajetí zhubl 22 kg.

Aby se zabavil, vytvářel Pinakalo výtvory z konzerv. Jeden z dozorců se nad ním slitoval, a když viděl jeho kovové výtvory, dal mu papír, aby si mohl vyrobit další. Když začal předstírat, že jeho bota je auto, aby si ukrátil čas, přinesl mu dozorce červený traktor na hraní. Několikrát mu dal půlku starého rohlíku.

Strážný také odpovídal na základní otázky v angličtině, ale nikdy Pinakalovi neřekl, proč tam je nebo že tam jsou další rukojmí. Po celou dobu svého zajetí byl držen o samotě. „Řekl jsem: ‚Mám hlad, jsem Thajec, chci domů.‘ Když jsem se ale moc ptal, říkal mi, abych byl zticha a spal.“

Koncem října zasáhl místnost nálet. Pinakolo se schoulil vedle zdi, když místnost zasypalo sklo a střepy. Ze zničené budovy byl přesunut do nové místnosti vzdálené 30 kroků, kde krátce zahlédl telefon a datum. Tento prostor byl hezčí, s červenobílými závěsy a obrovským plakátem vodopádu. Ale řetěz na kotníku byl kratší – ne víc než 40 cm.

Navzdory izolaci a sžíravému hladu však Pinakalo řekl, že se dojal, jen když si vzpomněl na svého mladšího příbuzného, který toužil být veterinářem. Jeho výdělek z izraelských polí šel na jeho vzdělání. „Dělal jsem si starosti, kdo se o něj postará a zaplatí jeho školné. Normálně nebrečím, ale pokaždé, když jsem si na něj vzpomněl, tak jsem plakal.“

„Chci se vrátit“

Pobyt Pinakala v Gaze skončil stejně náhle, jako začal. Poté, co byl 24. listopadu spolu s dalšími thajskými rukojmími vhozen do dodávky, Phonsawan brzy zjistil, že bude propuštěn na základě krátké humanitární pauzy dohodnuté mezi Hamásem a Izraelem.

Následujících 48 hodin bylo neskutečných. Kamionem Červeného kříže do Egypta a pak do Izraele, vrtulníkem do izraelské nemocnice. Emotivní hovory s bratrancem, tetou a rodiči. Pak se také dozvěděl, že dvanáct jeho přátel při říjnovém útoku zemřelo.

Nyní se třicetiletý muž chystá strávit nějaký čas jako mnich, aby Buddhovi poděkoval za své přežití. Navzdory prosbám své rodiny však zvažuje i návrat do Izraele. „V hloubi duše vím, že se chci vrátit. Myslím, že by to byl jediný způsob, jak se poprat se svou bolestí,“ řekl. „Nemyslím si, že válka brzy skončí… ale nemám strach. Mám svá zranění, ale když tu zůstanu, jako bych před problémem utíkal. Myslím, že se musím vrátit, abych se uzdravil,“ vysvětlil.