Pokrok či pád do barbarství?

ÚHEL POHLEDU: Francie, jako první stát na světě, zakotvila před několika dny do své ústavy právo na potrat. Je rozhodnutí francouzských zákonodárců důvodem k radosti nebo spíše ke smutku?

První stát se odhodlal a nájemnou vraždu prohlásil za právo ústavní. Aspoň dle slovníku papeže Františka, který opakovaně o záměrném potratu hovoří jako o nájemné vraždě.

Francouzští poslanci, zástupci lidu, drtivou většinou rozhodli, že právo na potrat je ústavním právem. Své rozhodnutí následně odměnili potleskem.

Může nás napadnou i jiná reakce. Svět je nemocný, protože se uzavřel sám v sobě a momentální názor většiny, snadno implementovaný médii, povýšil na boha. Jak kdysi napsal Augustin: "Kdo se nenechá přemoci pravdou, bude přemožen omylem." Jinými slovy: kdo ve svém životě nepřijme osvobozující Pravdu, tedy Boha, ten se stává snadnou kořistí nejrůznějších omylů, manipulací a snadno se stane obětí dekadence.

Usmrtit druhého člověka je zapovězeno Desaterem, které obdržel Mojžíš na hoře Sinaj od Hospodina. Tehdy se jednalo o písemné vyjádření zákona, který je ve skutečnosti vepsán do lidského srdce, dle Bible se s ním rodí každý člověk, tedy i ten současný.

Základním tvrzením moderní filosofie je pokrok, pozitivní vývoj společnosti, kterému je třeba napomáhat. Ano, zavání to inspirací marxismem. Nicméně dějiny jsou jasným dokladem toho, že to tak není. Skutečný humanismus je vždy otevřený Absolutnu. Jakmile je Bůh škrtnut, dostávají se ke slovu destruktivní síly zla. Nebylo 20. století dostatečnou hrůznou zkušeností toho, že ne vše nové musí být automaticky lepší? Nevraždilo se tehdy ve jménu ideologie, pokroku a svobody? Nebyl to pád do barbarství?

Zároveň jsme přistiženi při pokrytectví. Bojujeme proti možnosti soudů udělit trest smrti, ale neváháme přistoupit k obhajobě usmrcení nevinné lidské bytosti v lůně matky. Proč nevedeme tažení za odmítnutí zabití každého nevinného člověka? Proč se nestavíme na stranu člověka, který nemůže volat ani o pomoc či žádat milosrdenství? Vzpomeňme na Jana Pavla II., který se znovu a znovu stavěl na stranu slabých, tedy i nenarozených dětí, připomeňme si, jak Matka Tereza neúnavně šířila úctu k počatému lidskému životu, a mějme na mysli papeže Františka, který se neúnavně zastává nejzranitelnějších; není tím dnes nejvíce odmítaným a ohrožovaným právě počaté dítě v lůně matky?

Den, který byl tak oslavován francouzskými poslanci, je ve skutečnosti dnem smutku a varování. Avšak nejen to. Je též výzvou pro křesťany, aby s obnovenou odvahou a důsledností uskutečňovali a hlásali Boží slovo, které je životem! Aby dosvědčovali že Ježíš je cesta pravda a život. Křesťan nevnucuje druhým svůj pohled na svět, ale umožňuje všem objevovat to, co patří k lidskému bytí jako nezpochybnitelný základ, vnitřní princip existence; a mezi ten právo na život od početí do přirozené smrti nepochybně náleží na čelním místě.

autor je generálním vikářem Pražské arcidiecéze