Lech Kaczyński – oběť resetu a státu z dřevotřísky
KOMENTÁŘ
Je to už patnáct let od leteckého neštěstí, kdy se u ruského Smolensku zřítil polský vládní speciál s prezidentem Lechem Kaczyńským, jeho manželkou, posledním exilovým prezidentem Polska Ryszardem Kaczorowským a více než 90 zástupci politiky, státní správy, armády, církve a občanské společností.
Foto: Shutterstock
1
Ceny vajec v USA dosáhly nového rekordu 6,23 dolaru za tucet. Děje se tak i přes pokles velkoobchodních cen a ústup ptačí chřipky na farmách, uvedla agentura ...
Je to už patnáct let od leteckého neštěstí, kdy se u ruského Smolensku zřítil polský vládní speciál s prezidentem Lechem Kaczyńským, jeho manželkou, posledním exilovým prezidentem Polska Ryszardem Kaczorowským a více než 90 zástupci politiky, státní správy, armády, církve a občanské společnosti. Symboliku katastrofy podtrhoval cíl cesty – pietní místo u Katyně, kde Sověti povraždili tisíce představitelů polských elit.
Téma zůstává silně přítomné ve veřejné debatě, na jedné straně kvůli tvrdošíjné snaze Jarosława Kaczyńského, bratra zemřelého prezidenta, který nejenže každý měsíc veřejně uctívá památku svého bratra, ale nadále usiluje o pokračování vyšetřování nehody. Část radikálního jádra příznivců jeho strany Právo a spravedlnost je přesvědčená, že viníkem nehody jsou Rusové a spoluviníky tehdejší vláda současného premiéra Donalda Tuska. Je ovšem fakt, že za osm let vlády Kaczyńského strany vyšetřování smolenské katastrofy nepokročilo ani o píď. S ohledem na to, že Rusové nikdy reálně nezpřístupnili místo neštěstí ani nepředali Polsku vrak letadla, je jasné, že nikdy dostatečně vyšetřeno ani nebude.
Smolensk je stejně tak mobilizačním prostředkem pro radikální jádro liberálního tábora. Řada dnešních provládních aktivistů „vyrůstala“ právě na agresivních protestech proti připomínkám katastrofy. Stal se pro ně symbolem iracionality a tmářství protivníků. Tam se také tvaroval nový styl vedení „veřejné debaty“ na straně tvrdého jádra liberálů dehumanizující protivníka, který rychle přerostl do sociálních sítí a je dodnes „polským normálem“.
Na druhé straně je Smolensk také už řadu let nejvíce přeceňovaným elementem polského veřejného života. Jak říká v čerstvém rozhovoru sociolog a autor nejlepší analýzy dějin Polska po roce 1989 Jacek Sokołowski: „Smolensk nezměnil nic. Nebyl příčinou polarizace.“ Nestál u zrodu nesmiřitelné polsko-polské války mezi liberály a konzervativci, jen potvrdil a vyostřil některé kulturní elementy společenského štěpení. Navzdory legendám (s oblibou opakovaným v českých médiích) „bylo to štěpení na ty, kteří chtěli na trauma rychle zapomenout, a ty, kteří stále cítili bolest po největším neštěstí v polských dějinách po roce 1989. Nikoli na příznivce a odpůrce teorie atentátu.“ Každopádně – dodává Sokołowski – neměl Smolensk nikdy podstatnější vliv na voličská rozhodnutí.
Je zajímavé, že štěpení v otázce smolenské katastrofy přetrvalo téměř nezměněné i v situaci, kdy dějinné události, od anexe Krymu přes sestřelení letadla nad Donbasem, Vrbětice, vraždu Skripala až k únoru 2022, jedna za druhou začaly připomínat, že metody jednání ruského státu se ani v 21. století vůbec nezměnily. „Uvažování o ruské zodpovědnosti za tragédii nebylo iracionální,“ říká Sokołowski. „Vyplývalo se součtu našich historických zkušeností. Víme, jací Rusové jsou a čeho jsou schopni.“ Po invazi na Ukrajinu se sice na krátkou dobu zvedlo procento lidí, kteří myšlenku atentátu připustili, ale se nakonec vnitropolské štěpení ukázalo jako důležitější. I dnes, v době, kdy se ruské vlivové a diverzní operace „za každým bukem“ staly součástí mainstreamového bontonu, je tato jedna jediná kauza zcela vyloučená ze všeobecné náklonnosti ke konspiračním teoriím.
V roce 2023 se v polské státní televizi objevil dokument s názvem Reset, který se snažil demonstrovat míru spolupráce tehdejší vlády Donalda Tuska s Putinovým Ruskem v období před a po katastrofě. Šlo o dobu, kdy byl Sergej Lavrov zván jako čestný host na poradu polských velvyslanců a polské tajné služby podepisovaly dohody o spolupráci s FSB. Tato kapitola polsko-ruských vztahů bude nepochybně ještě dlouho předmětem sporů historiků, každopádně autoři (úzce spojení s konzervativci) ve snaze „potopit“ Tuska příliš málo zdůraznili, že Tuskova vláda pouze následovala celozápadní trend, jehož lídry byli Barack Obama a Angela Merkelová.
Jde o dobu, na kterou velmi rádi zapomínáme. Zrovna včera jsem narazil na pozvání na nějaké monstrsetkání s Angelou Merkelovou v Praze. Všem jeho účastníkům vřele doporučuji četbu tehdejších názorů (nejen) německého mainstreamu na téma osamocených snah Lecha Kaczyńského o budování energetické nezávislosti regionu, varování Evropy před ruským plynovým imperialismem či o podpoře západních aspirací Gruzie a Ukrajiny. Dnešní příznivci pomoci Kyjevu „whatever it takes“ se tehdy mohli smíchy potrhat nad iracionálními fóbiemi polských fanatiků.
Sokołowski poukazuje, že „vytlačení“ tématu ruské zodpovědnosti za Smolensk (ať už v krajní podobě atentátu, nebo pouhého cíleného zanedbání), bylo v polské společnosti zcela pochopitelnou racionální reakcí na atmosféru resetu. Kdyby postavilo Polsko razantně otázku vyšetřování všech „podivných náhod“ provázejících katastrofu, „zůstali bychom úplně sami, v okamžiku, kdy naši západní partneři se vesele domlouvají s Moskvou na zářné budoucnosti“.
Tehdejší cesta delegace prezidenta Kaczyńského na pietní místo v Katyni se konala za specifických okolností. Byla „alternativní trucoslavou“ vůči oficiální mezistátní ceremonii výročí sovětského zločinu, kterou o několik dnů dříve zorganizoval Vladimir Putin a na niž pozval Donalda Tuska, aby vyšachoval protiruského Kaczyńského. Jen těžko budeme hledat lepší projev ducha resetu. Jak napsal na letošní výročí bývalý předseda Sejmu Marek Jurek: „Bývalý důstojník KGB, strážce paměti o sovětské kapitole dějin Ruska, je hostitelem ceremonie v Katyni. I bez toho, co se stalo pak, od invaze na Ukrajinu přes likvidaci sdružení Memorial, abychom si uvědomovali morální perverzitu tohoto gesta.“ Přesto na tuto kremelskou hru tehdejší polská vláda, v návaznosti na změnu politiky celého Západu, přistupovala.
Tyto mezinárodněpolitické okolnosti smolenské katastrofy nemění nic na faktu, že šlo zároveň o totální kompromitaci polského státu. „Co tehdy zafungovalo správě, nejdříve před a potom po katastrofě? Asi vůbec nic,“ říká Sokołowski. Vše probíhalo v duchu polského přísloví o „státu z dřevotřísky“. V jiném komentáři, který vznikl na letošní výročí, Tadeusz Stroimski shrnuje: „Sečteme si to: zastaralé letadlo, nedokonalý systém školení pilotů v 36. speciálním pluku letectví, vadný manuál pro převoz nejvyšších státních činitelů, krajní nekompetence a nepřipravenost Úřadu vlády, ministerstva zahraničí a dalších v tomto případě zodpovědných institucí.“
A tak nezbývá než patnáct let po leteckém neštěstí ve Smolensku žít dál s vědomím, že toho „málo víme a už se víc nedozvíme“. Smolenská katastrofa tak není zajímavé téma pro konspirační teorie. Spíše bychom ji měli použít jako materiál k úvahám o povaze a smyslu nových a nových resetů s Ruskem, které naši západní spojenci střední Evropě periodicky ordinují. A také ponaučení, že výchozím bodem pro nás ve střední Evropě je budovat silný, fungující a akceschopný stát, který dokáže zvládat krizové situace a stát si za svým…
00:01
