Nelidské počínání kolem náhradního mateřství je třeba zakázat, říká novinářka

Česká veřejnost mohla do nitra obchodu s náhradním mateřstvím nakouknout v roce 2022. Protagonistou byl Alexander Feskov, vedoucí reprodukční kliniky v Charkově, který je zároveň uznávaným specialistou na léčbu neplodnosti. Na Ukrajině verboval chudé ženy, aby se staly náhradními matkami pro západní, povětšinou bohaté páry i jednotlivce. Těhotné ženy byly letecky přepravovány z Ukrajiny do Prahy, aby zde porodily. Legálně nechráněné děti se pak přeprodávaly heterosexuálním i homosexuálním párům, ale také lidem žijícím single nebo ženám, které si těhotenství nemohly – či spíše nechtěly – dovolit třeba z kariérních důvodů. Nejstaršímu objednavateli bylo šestašedesát let. Česká policie tehdy hovořila o cynické výrobě dětí.

V knize Koupím si dítě, která vychází současně v němčině, polštině a češtině, poznamenává německá novinářka Birgit Kelleová: „Klinika dále funguje, státy jsou bezmocné. Chtějí-li si naše společnosti uchovat důstojnost, je třeba nelidské počínání spjaté s náhradním mateřstvím zcela zakázat, přinejmenším v civilizovaném světě.“

Setkáváme se v Praze. Je pro vás důležité, že vaše kniha vychází právě i u nás? Podle toho, co jsem se ve vaší knize dočetla, by tomu tak mohlo být. 

Svým způsobem máte pravdu, Praha je předurčena k tomu, aby sehrávala významnou roli v obchodu s náhradními matkami. Na rozdíl od Německa zde neexistuje žádná právní regulace. Organizace provozující náhradní mateřství této šedé zóny zneužívají. Každý, komu leží na srdci lidská práva, by se proti tomu měl ozvat. Ale vnitrostátní regulace nic nevyřeší. Sama víte, že v Německu jsou tyto praktiky zakázány, ale přesto se u nás pořádají veletrhy s náhradními matkami a miminky, přičemž se celý proces, tedy těhotenství a porod, odvíjí už v zahraničí, tedy mimo Německo. Potřebujeme mezinárodní legislativu a zákazy anonymního dárcovství spermií a vajíček.

Když zmiňujete, že se v Německu může ledacos domluvit, ale reálné kroky se dějí v zahraničí, máte na mysli Ukrajinu.

Ukrajina je ta levnější varianta. Existuje i ta luxusní, což jsou Spojené státy. Ale především je třeba se shodnout na tom, že civilizovaná část světového společenství by měla vytvořit právní rámec, který by těmto praktikám zabránil.

Než se dostaneme k podrobnostem, chci se zeptat: Kdy vás poprvé napadlo, že je třeba se tím tématem zabývat, protože se děje něco, co se vymyká všem etickým normám?

Poprvé jsem se o tomto problému dozvěděla asi před deseti lety, především díky zprávám z Indie. Četla jsem o ženách, které byly fyzicky a psychicky zneužity. Technologický pokrok umožnil bohatým ženám přenášet svá těhotenství na chudé ženy. Tehdy jsem to považovala za záležitost specifickou pro Indii. Nejenže náhradní matky byly Indky, ale i objednávající rodiny pocházely z Indie, stejně jako organizace, které vše zprostředkovaly. Došla jsem k závěru, že takto mizogynní byznys je možný jen v zemi, kde jsou ženy bezcenné. Dále jsem se tím nezabývala. Jenže před pěti lety jsem začala pracovat na knize o mateřství a najednou zjistila, že se mezitím tyto praktiky rozšířily i v západní společnosti, kde si žen prý tolik vážíme. Rázem jsem pochopila, že i v Evropě kvete obchod s náhradními matkami. Vyděsilo mě to. Od samého začátku jsem náhradní matky vnímala jako zneužité ženy, jako ženy, které obětují své zdraví a kterým jsou poté odebírány děti. Sama jsem matkou čtyř dětí, které jsem porodila během deseti let.

Kolik je dnes vašemu nejstaršímu a nejmladšímu dítěti? 

Nejstaršímu je šestadvacet a nejmladšímu sedmnáct, takže moje děti jsou z nejhoršího venku. Ale když jsem četla o náhradních matkách, nedokázala jsem se s jejich osudem vůbec srovnat. Že byl pro mě jejich příběh nepochopitelný, také není přesné. Byl pro mě nevýslovně krutý. Matka nosí devět měsíců dítě a ošetřovatelé jí ho odeberou ještě na operačním sále.

Rozumím, ale znáte tu námitku: Vždyť je to vše dobrovolné. 

V tom případě se pojďme pobavit o tom, co znamená ona dobrovolnost. Zajímalo by mě třeba, nakolik je tato dobrovolnost způsobena tím, že se tyto ženy ocitly ve finanční tísni, samy mají obvykle malé děti a nejčastěji jsou samoživitelkami. Nedokážu si představit ženu, která devět měsíců nosí ve svém těle dítě a pak ho bez mrknutí odevzdá, převezme peníze a řekne si: „Tak fajn. Dobře odvedená práce.“ Takhle přece těhotenství nefunguje…

Jistě, ale není to tak, že jsme náhradní mateřství jako západní společnost přijali? Tušíme, co se děje, ale nějak to přehlížíme – třeba proto, že chápeme, jak obrovskou touhu po dítěti může někdo mít.

Nepřijali jsme to! Hodně o tomto tématu přednáším, mluvím se spoustou lidí, a když zjistí, co náhradní mateřství obnáší, jsou šokováni. Vždy pak slýchám: „Panebože, to jsem nevěděl. To přece nemůžeme připustit.“

Myslíte si tedy, že je to falešná tolerance, protože lidé ve skutečnosti nevědí, co se děje. 

Jsem o tom přesvědčena. Lidé si rozsah té tragédie neuvědomují.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů.

Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.