Zažili jsme další velký pohřeb
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
TRAGÉDIE
Ve Vancouveru v Kanadě zemřelo několik lidí a řada dalších utrpěla zranění poté, co řidič v sobotu večer tamního času (dnes nad ránem) najel autem do davu na ...
Ta fotografie hned včera obletěla, jak se tak říká, dík médiím a sociálním sítím, celý svět: americký prezident Donald Trump a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj sedí spolu v bazilice sv. Petra pod její kupolí, sedí na obyčejných židlích, sedí sami, nikdo je neruší, a cosi si povídají. Děje se to nedaleko rakve zemřelého a vbrzku pochovávaného papeže Františka – který úředně působil v Evropě, ale pocházel z Ameriky, třebaže té Jižní. Tolik symboliky v jedné chvíli. Obraz naděje, víry v zázraky a ve schopnost lidí spolu mluvit. Po týdnech následujících minulé setkání obou politiků v Bílém domě, kde se před světem pohádali, a všichni se k tomu vyjádřili, je to kontrapunkt: novému střetnutí obou mužů totiž vévodí nikoli tyjátr, nýbrž skromnost a ticho.
V tom jsou dějiny krásné: že některé punkty můžete pečlivě naplánovat, ale jiné vzniknou spíše mimoděk; třeba proto, že si je vynutí mimořádná chvíle. A takovou papežský pohřeb bezesporu je. Takže se dokonce zdá, že tentokrát nikomu nevadilo ani to, že Zelenskyj na sobě stále neměl oblek (ani kvůli papeži neučinil výjimku, i když dodržel protokolem mužům přísně předepsanou černou). Zda z onoho krátkého setkání obou státníků bude něco praktického, jasné není, patrně spíše nebude, ale to by nám nemělo brát radost z toho, že spolu důležití mluví, a především že si naslouchají.
Pohřby významných jsou nevšední věc: důležití se sjedou, aspoň na chvíli, sjedou se nahonem, mimo jinak složitě domlouvaná setkání, aby vzdali úctu jednomu z nich, přičemž mají možnost se aspoň na chvíli vidět a něco si říct. Bývá kvůli tomu zvykem s gustem přehánět. A tak jsme včera mohli slyšet i číst, že šlo o největší pohřeb v dějinách, nebývalý, jak se dnes rádo říká „bezprecedentní“ (protože všechno, co je velké a velkolepé, se v češtině v posledku stává bezprecedentním, i když to není pravda). Lidská paměť je ovšem především milosrdná, dává snadno zapomenout na jevy minulé, takže pohřeb papeže Františka, jen proto, že se děje dnes, zastiňuje pohřeb Jana Pavla II. skoro přesně před dvaceti lety. Přitom také tehdy, rovněž v dubnu a rovněž týden po Velikonocích, se na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu sešlo čtvrt milionu lidí.
Pravda, státníků i kardinálů bylo tehdy o něco méně než dnes (asi dvě třetiny), nejvíce poutníků bylo logicky z Polska, zatímco letos byla směs věřících pestřejší, ale především: před dvaceti lety byl svět jiný. Neexistovaly smartphony, Facebook byl batole, protože byl na světě teprve rok a čtvrt, další dnes používané sítě neexistovaly. ČT24 začala vysílat až tři týdny po papežském pohřbu, kdežto dnes bychom si nesvedli představit rozloučení bez několikahodinového komentovaného přenosu, hostů ve studiu i na místě pohřbu, který neobsluhuje jeden televizní redaktor, ale rovnou několik, každý vysílající z jiného místa. Vzniká tak dojem, že jsme dnes nebožtíkovi blíž.
A přitom jsme zároveň daleko, jelikož kdekdo už spekuluje nad příštím papežem – myšlenky od současného, jemuž se vzdává poslední hold, se ubírají k budoucímu. Papežský pohřeb ostatně není jen příležitostí k setkání státníků a obyčejných věřících, ale také církevních hodnostářů, především biskupů a kardinálů. Někteří z nich vlastně měli včera poprvé možnost se kloudněji poznat a očíhnout, protože ve funkcích jsou teprve chvíli – jmenováni nedávno právě Františkem. Zároveň některá důležitá místa obsazena nejsou, to už František nestihl. Včera tedy začala namlouvání a profilování adeptů na funkci. Všechno jsou to ceremoniálně pečlivě naplánované věci, jež už každý trochu známe. Vždyť po „nesmrtelném“ Janu Pavlovi II., který byl ve funkci čtvrt století, jsme včera zažili v krátkosti (tedy během dvaceti let) třetí papežský pohřeb.
Zažili jsme odchod prvního neitalského papeže po několika staletích, papeže, který bojoval proti komunismu, který jezdil po světě a který udělal z papežství show, aby k církvi přivedl nové lidi. Zažili jsme dobrovolné odstoupení papeže z funkce a jeho dožití v ústraní – kdo si dnes ještě vzpomene na lednový pohřeb Benedikta XVI. před dvěma lety? Do třetice tedy máme za sebou rozloučení s Františkem, historicky prvním papežem z Jižní Ameriky a jižní polokoule. Jedno velké duchovní loučení (aniž ho chci předčasně přivolávat) ale před sebou ještě máme – a jeho zvládnutí bude také velká zkouška světového charakteru: až se s námi rozloučí čtrnáctý tibetský dalajlama. Muž žijící ve vyhnanství a reprezentující jiné zvyklosti než Vatikán. Kéž jsme řádně připraveni také na tento odchod, až k němu dojde. Leč nyní Bohu díky za Františka, který nás připravil na to, jak má lídr žít v prostotě a skromnosti.