Ve jménu autenticity. O rizicích snahy udělat jasno v genderu, sexualitě a identitě

Debata o genderové identitě je dnes často zjednodušována na souboj dvou nesmiřitelných pólů – biologického determinismu a kulturní konstrukce. Kniha Budeme, kým jsme? zachycuje tento rozpor v dialogu mezi klinickou sexuoložkou Hanou Fifkovou a filozofkou Terezou Matějčkovou. Tato esej čte jejich výměnu nikoli jako pouhý střet pohledů, ale jako symptom kultury, která hledá nový jazyk pro zkušenost těla a identity. V době, kdy se identita stává nárokem, otázka zní: Co je základem tohoto nároku? A kdo jej má moc potvrdit?

Žijeme ve věku diskurzivních revolucí. Gender, sexualita, identita – vše je předmětem destabilizace, a právem. Tento moment zachycuje epistemologický rozklad ideálu přirozenosti. Žijeme v době, kdy „identita“ ztratila svou samozřejmost a stala se místem sporu. Jak připomíná Matějčková, ve středu debaty o těle a identitě stojí hlubší filozofické napětí, které lze vystopovat až ke karteziánskému dilematu – rozdělení mezi myslí a tělem, mezi vůlí a materiální existencí. Tento pohled předpokládá, že lidský subjekt je svrchovaná mysl schopná ovládat a formovat tělo jako objekt, jako něco vnějšího vůči sobě samé. Tělo je v tomto rámci pasivní hmota, nástroj, který má být v souladu s vnitřní pravdou subjektu. V praxi to znamená, že subjekt je vnímán jako autonomní vědomí, které může své tělo přetvořit, upravit, nebo dokonce nahradit tak, aby odpovídalo jeho niterné identitě. Tělo se stává projektem – materií, kterou lze technologicky i kulturně „napravit“. Tento model předpokládá, že existuje nějaké stabilní, vnitřní „já“, které tělu předchází – že identita je autentický obsah, který má být tělesně vyjádřen.

Jenomže tělo, které obýváme, je zároveň naším i cizím. Musíme se s ním naučit žít – a to je práce, která nikdy nekončí. V tomto smyslu není otázka trans identity výlučná. Je to radikální forma obecnější zkušenosti: že každý subjekt musí projít cestou symbolického vtělení. Znamená to snad, že každý člověk je trans? Ne v sociologickém či identitárním smyslu, ale v hlubším ontologickém významu ano: každý se musí stát tělem, které obývá. Tělo není samozřejmé – je to místo cizosti. A právě zde se odehrává transgrese – ne jako odchylka, ale jako conditio humana. Trans identita je pak zrcadlem lidské situace: napětí mezi tím, co jsme, a tím, co jsme schopni vyslovit. Mezi tělem a symbolickou strukturou, která od nás chce výpověď.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.